Domino

3.

Pet

No dobře být probuzen neznámou ženou uprostřed noci v podchodu je divný, ale vidět tu samou ženu s loveckým nožem v ruce je podezřelí.
Šel jsem za ní. Trochu nesměle, ale šel a teď nemyslím tu paní... myslím Dominiku.
Krásné stvoření se světle zelenýma očima. Byla nesmělá a snažila se tvářit nezaujatě okolním světem, ale hluboko pod dlouhými řasy se třpytila zvědavost.
Pokračovali jsme mezi regály. Ohlížel jsem se, abych si byl jistý že je tu bezpečno. Ani nevím proč. Něco mi říkalo že to tak bude lepší. Než jsem si stačil prohrábnout vlasy, postavy přede mnou si hlasitě vyměňovat názor.
Chtěl sem vědět víc! Hlavně proč mě nenahlásili policii. Taky jsem si v duchu nadával - proč se prostě neotočíš a nezmizíš... jseš snad blbej!
Neudělal jsem to. Pořád mě to táhlo vpřed. Pořád mě to táhlo k ní. Jako bych byl uvázanej k něčemu co má a přitom jsem jí chtěl držet v bezpečí.
Kriste pane vzpamatuj se!
Když jsem se probral z myšlenek překvapilo mě kde se nacházíme.
Dlouhá chodba?! Kde se tu vzala?! Není to ani možný. Zvenku ta budova takhle dlouhá není! Nebo?
Dominika následovala svou mámu. Pořád, ale kontrolovala jestli za ní jsem.
Na konci chodby byla zeď prostě jenom bílá stěna stejná jako všechny, ale ta paní se na nás s nádechem otočila.
,,Tak... vím že jste zmatení, ale musíme se dostat pryč, co nejdřív si zbalíme věci a odjedeme!" zněla vážně.
,,No tak moment" začal jsem větu, obě se na mě podívaly.
,,Jste hodná, že jste mi dala najíst a tak" Dominika zvědavě pozvedla obočí.
,,Ale myslím že už asi půjdu, takže jestli by jste mě nasměrovaly k východu budu vám ještě vděčnější"
,,Ty jdeš s námi" zkonstatovala klidně žena.
,,A to jako proč?!"
,,Protože ta věc které si tam pomohl přivolá další!" řekla to jako bych za to mohl já.
To sem měl tu ženskou tím květináčem srazit na zem! No to asi těžko! A jak že jí to řekla ,,věc". Fajn tohle je oficiálně nejdivnější den mého života.
,,Vážně si řekla věc?" ozvala se Dominika. Jako by mi četla myšlenky.
,,Taky si to slyšela?" oba jsme se nevěřícně dívali stejným směrem na ženu s nožem.
Ta jen protočila oči a vrátila se směrem ke zdi. Rukou se jí dotkla ve výšce ramenou. Ve zdi se objevil čtverec. Zatlačila do něj a zeď se odsunula do strany. Za ní se objevilo schodiště. Směr dolů do tmy.
Začali scházet schody jeden za druhým. No já tak v klidu nebyl a dívka přede mnou taky nešla moc rychle. Každý schod si před došlapem zkontrolovala pohledem.
Když jsme v tichosti ušli dalších pár metrů úzká chodba se rozestoupila.
Stál jsem s Dominikou po boku v podzemních garážích.
,,Jdeme!" zavelela.
Náš směr byl určen jenom jejím rozhodnutím. Ještě sem se ohlédl ke schodišti po kterém jsme přišli, ale zasekl se mi výdech v krku. Průchod tam nebyl! Bylo tam obyčejné parkovací místo. Sakra lidi neděste mě!
,,Pete" zavolala Dominika s úsměvem. Stále zmatený jsem si naposledy změřil zeď, otočil se a vidal se k ní.
Žena už stála v boční ulici. Nervózně podupávala nohou, ale nůž už měla připevněný u boku na pásku.
,,Dominiko" oslovila dceru ,,mobil!"
Dominika bez zaváhání šáhla rukou do přední kapsy tašky a podala jí ho. Nedivím se jí, taky bych byl překvapením bez sebe.
Žena vyťukala číslo na malý monitor a přiložila si mobil k uchu. S Dominiku jsme si vyměnili pohled.
,, To sem já... Ano je to tady... za obchoďákem, ale dělej!" odříkala vždy s malou pomlkou. Položila telefon a dala si ho do zadní kapsy. Začala se nervózně rozhlížet po ulici. Stáli tam zaparkovaný auta a pár popelnic na kraji ulice. Nevinně se ozíval ruch z hlavní ulice.
,,Komu si volala?" pronesla otázku dívka.
,,Příteli a zmámému tady Peta." změřila si mě pohledem. Dominika se podívala na mě, jako bych něco věděl, ale tajil to.
,,Mím známím?" nechápu.
,,Ano... tvým známím" artikuluje jako pro malé dítě, stejně jako ráno Dominika. Ony jsou fakt příbuzné.
Zašklebím se ,,pochopil jsem...díky".
Dominika se tváří zklamaně a zkoumá chodník. Položím jí ruku mezi lopatky, zvedne ke mě oči s letmím úsměvem. Chci si jí přitáhnout k tělu do objetí, ale rozmyslím se.
Za prvé - kvůli její matce, má u sebe lovecké nůž a nechce se mi zjišťovat co s ním umí.
A za druhý - znám ji od rána kdy mě probudila na gauči.
Z mého uvažování mě vytrhne přibližující se zvuk motoru. Z hlavní silnice k nám zabočí až moc povědomí auto. To si ze mě děláte srandu!!! Naše auto!!! Teda auto mí rodiny. No sakra.
Žena zvedla ruku v dlouhém bílém rukávu, aby na nás upozornila. Auto zastavilo a já stuhnul. Vím co příjde. Mlčení. Ticho a hluboké opovržení od osoby sedící za volantem. Mého otce.
Řidič vystoupil a opřel se rukou o rám dveří, druhou o stříbrnou střechu.
,,Ahoj Radku" vyštěkla žena pozdrav.
Popadla dceru za ruku a táhla ji k autu. Pořád jsem stál na místě s neutrálním výrazem. Upíral oči na mě a odpověděl.
,,Ahoj Klár" poklepal na střechu prsty.
,,Může mi někdo..." Dominika vysmekla svou ruku matce  ,,vesvětlit co se děje! " udělala dva kroky zpět ke mě.
,,Na tohle není čas" řekla Klár (matka Dominiky) ,,jedeme!" otevřela zadní dveře za řidičem, aby si dívka nastoupila.
Spamatoval sem se. Ohlédl se k vratům od podzemních garáží, vydechl. Řekla že jich příde víc, ať už čehokoli nemůžeme tu zůstat.
,,Domi" oslovil sem jí jemně čelem k ní ,,pojedem."
Dospělí si vyměnili boční pohled. Nevím co si tím řekli.
Dominika s pootevřenou pusou přikývla.
Položil sem jí ruku na záda a rozešel se k autu.
Klár odstoupila od dveři. Nechal jsem Domi přelést až na druhou stranu ke dveřím a posadil se vedle ní. Věnovala mi vyděšený pohled, při tisknutí si tašky k tělu. Usměju se, abych jí řekl že to bude dobrý, ale sám tomu moc nevěřím.
Klár nastoupí. Auto se rozjede.
Párkrát se střetnu s pohledem otce ve spětném zrcátku. Je neutrální jen mě kontroluj, jako vždycky.
V rodině je nás strašně moc a tím nemyslím jen sourozence. Ne ty mám čtyři. Já sem prostřední. Přede mnou je sestra a bratr, za mnou potom dívky dvojčata, ale taky mám čtyři sestřenice z matčiny strany-od její sestry a čtyři bratrance z otcovy. Ti se dělí mezi dva tátovy bratry. Jo je nás fakt dost. A teď si představte že si máte u každýho zapamatovat aspoň to podstatný. Takže jak se jmenuje, kdy se narodí a co má rád. No lehký to zrovna není. Takže se mi doufám nedivíte že se při rodiných oslavách držím zpátky.
Jedinou věc, ale nechápu. Proč zrovna já. Proč já mám snášet ty otcovi keci. Jenom přídu domů už je něco špatně. Je pedant na kázeň. Je to u nás jako na vojně!!! Nejstarší ségra zdrhla už v šestnácti aby to nemusela snášet, brácha je zalezlej furt někde ve sklepě se štětcema a ségry jsou malí, pětiletí, andílci těm by přece práce pocuchala pírka.
No a pak sem tu já. S otcem máme stejnou postavu tím naše podobnost končí!!! A tak to i zůstane!!!
Máma je furt v práci, od rána do večera. O domácnost se starám já a o nepořádek zbytek rodu.
Můj volný čas je od osmi večer do sedmi ráno. A tak když večer všichni usnou... proplížím se ven a jdu se proběhnout. Běžím tak dlouho a tak rychle jak jen to jde! Běžím i přes pálení chodidel a vítr opírající se mi do ramenou. Každý nádech pálí, štípe mě v očích, ale já nezastavuju. Chci utéct od otce, od jeho věčných rozkazů a příkazů.
Při běhu křičím do tmy ulic že nechci umět házet nožem, nechci si zašívat rány po říznutí až do masa. Jednu takovou už jsem zašíval. Bylo mi teprve deset!!!Po tvářích mi tekly slzy a v ruce svíral jehlu. Otec držel v ruce kuchyňský nůž, v puse měl roubík. Přes rozteklý obraz jsem postřehl pohyb a uslyšel přes stisknuté otcovy zuby křik. Zabodl si nůž do stehna a popotáhl k sobě, tak aby vytvořil řeznou ránu. Věděl co dělá. Nůž netrefil tepnu. Jak velkou odvahu musí člověk mít aby si zabodl do nohy nůž?! Nebo spíš jak velkej cvok musí být?! Přikázal ať ji zašiju a sám se napil z placatky s alkoholem. Tu vzpomínku nikdy nedostanu z hlavy.
Jednou jsem už neběžel. To se stalo před pár dny. Byl sem vyčerpaný. A tak jsem nechal všechno za sebou. Bez rozloučení, bez vzkazu. A zabouchl dveře bez klíčů v ruce.
Teď sedím v tom pitomím autě a snažím se nezbláznit! Klár líčila Radkovy (mému otci) události poslední půlhodiny a já se snažím nevnímat odpovědi nakřáplím hlasem.
Po tváři mi stekla slza. Neměl bych to dovolit, ale nejde to.
Najednou ucítím dotek na mé ruce. Dominika mi vklouzla rukou do mé dlaně. Chvěje se. Pevně jí ruku stisknu. Hluboce vydechne a ruka se jí přestane třást. Svůj stisk, ale nehodlám povolit a ona se nebrání.

Tak jo... tohle je první kapitola z pohledu Peta.
Snad jsem jeho postavu vystihla:D. To, ale musíte zhodnotit vy. Takže prosím o komentáře.
Váš Mafin
(Mmaaffiinn)