Domino

5.

Pet
Třesou se mi ruce a kdyby jenom ruce. Třesou se mi kolena, ramena, buší mi v hlavě. Schodil jsem ho. Bez váhání, bez rozmyslu. Viděl jsem hrozbu a ta musela zmizet. Černý dým pohlcující špičky bot nevinné dívky.
Ale musel zemřít? Musel se z něj stát prach, který se ostatním sousedům bude zdát nepoctatný?
Smetou ho do koše bez zaváhání a bez vzpomínek na jeho život nebo skutky. A nakonec vystěhují už teď prázdný byt. Vzpomínky zmizí. Ne nezmizí, nikdy!
Budu ho mít před očima. Jeho padající tělo. Kouř omotávající starého muže. A hromádku prachu které jsme při odchodu věnoval poslední pohled. Omluvu a ospravedlnění, že jsem neměl na výběr.
Přišli jsme k autu. V rukou jsem držel těžkou bednu. Otec stál před kapotou a kouřil.
Začali se s Klár bavit a ona s úsměvem ukázala na mě. Hlasy ke mě nedoléhali, jako bych byl v zvukotěsné bublině. Tuším co mu řekla. Cigaretu ani netípl a jen jí odhodil na chodník. Pobýdl, ať jdu ke kufru a otevřel ho. S úlevou jsem odložil bednu.
Se zářivím úsměvem se na mě podíval a položil mi ruku na rameno.
Ten úsměv jsem u něj vídal jen málo kdy. Skoro jsem ho s ním neznal. To nebyl on.
Ruku jsem mu setřásl. Co si myslí?! Že se začnu červenat!
,,Zabil sem člověka."
,,Ne zachránil si dědičku" pronesl hrdě.
,,Di ode mě!" zvíšil jsem hlas. Nenechám se pochválit za takovou ohavnost.
Dominika nás soucitně sledovala. Sklopil jsem pohled a zatnul pěsti.
,,Zabil sem člověka, nechal jsem ho spadnout a ty... Ty se tváříš hrdě!" křičí ,,Nejste normální, ani ty ani Klár!"
Mám toho dost. Odcházím. Za jeden den se toho stalo až moc.
Nohy se mi znova začali třást. Neotočím se.
Provázel mě pohled osoby od dnešního rána důležité.
,,Jako její ochránce máš povinnost tu zůstat!"
Zastavil jsem se uprostřed kroku.
,,Povinnost!" prudce jsem se otočil. Chci zakřičet, ale on je klidný. Klár s nezájmem sedí v autě. A Dominika, ta stojí jen pár metrů ode mě. Chtěla jít blíž, asi ano, ale k pohybu se neodvážila. Bojí se? Nesmí se mě bát.
,,Víš..." začne klidně větu ,,To co si udělal... zachránil si mě" sykne.
Povzdechnu si.
,,Nenechám tě s nima samotnou" vysvětlím.
Vrátila se jí do očí nepatrná jiskřička.
Byl jsem na sebe naštvaný. Otec se tvářil vítězně.
Znovu jsem podlehl pocitu, že když nepojedu něco se jí stane. A tak jsem nasedl.

Pohled z okna je zašedlí. Ráno se zdálo že bude hezky, ale teď je to samí mrak.
Nevěděl jsem kam otec jede. S Klár si o tom nic neřekl.
Chovají se jako sehraný tým. Podle toho jak byla klidná při naší hádce šlo poznat že si věří, nebo věděla že se vrátím. Jako by ani nepochybovala.
Zastavili jsme na červenou. První v řadě hned před přechodem.
Sledoval jsem lidi na chodníku a přemýšlel co se jim dnes stalo. Byli na kávě, ve škole, v práci, nebo se váleli v klidu doma.
Čekali jsme až se auta znovu rozjedou.
Vedle mě ležel batoh. A za ním seděla Dominika.
Prameny vlasů jí padali do obličeje, ale ona zarytě koukala do sedadla před sebou. Nechci jí rušit. Vypadá zamyšleně.
Můj pohled získala dívka čekající na zastávce autobusu. Měla dlouhé modré šaty a drdol. Ani nevím proč, ale neměl jsem z ní dobrý pocit. Jako bych v ní viděl něco jiného. Zaostřil jsem na lem její sukně.
Když v tom jsem spatřil dým. Hustý černý dým. Je to tu znova!
,,Zamkněte!" rozkázal jsem.
,,Cože?" otočila se na mě Klár.
,,Tam na zastávce... je dívka... ona" ukázal jsem k zastávce. Už tam nestála.
,,Jaká dívka?" naklonila se přeze mě Dominika.
,,Je pryč... " zkonstatoval jsem nevěřícně.
,,Víš jistě že..."
,,Vím co jsem viděl!" přerušil jsem otce.
Všichni se otočili znovu ke svím oknům.
Jen já sledoval zastávku.
,,Pete..."začal otec a tím upoutal naší pozornost ,,Je to ona?" ukazoval na přechod před námi.
Stála tam stejná holka, ale tahle už měla celou sukni v temnotě mlhy.
,,Jo... to je ona!"
Semafory začali bláznit. Barvi se měnili po fteřinách a auta za námi začali troubyt.
,,Fajn... tak by jsme měli vypadnout" procedil otec přes zatnuté zuby.
Dívka na naši reakci nečekala. Mlha s příkazem její ruky vyrazila proti nám. S velkou ránou narazila do kapoty auta a zalila ho černým povlakem.
,,Jeď!" zakřičela Klár.
Otec sešlápl plyn. Pneumatiky zavrzali o asfalt vyrazili vpřed. Vyjeli jsme z mlhy. Než jsme si stačili chytit madla u dveří přišla další rána a hodila se mnou o přední sedadlo. Něco jsme srazili, ale otec jel dál. Rychle projížděl ulicemi a nezajímal ho ňáká vrstva prachu na čelním skle.
Troubení aut znělo ze všech stran,ale křik dívky přecházející do smíchu jen od Dominiky. Zděšeně jsem ji sledoval jak se drží sedadla její matky a hraje jí radost v očích. To nemohla být ta stejná osoba jako ráno. Ta která se schovávala do černé mikyny aby si jí svět neprohlížel. Děsila mě.
Auto sebou znovu cuklo. Narazil jsem ramenem do okénka a zasténal.
Otec zběsile troubyl. Nadával chodcům i zatáčkám brzdící naší raketovou rychlost.
,,Sledují nás" oznámila Klár.
,,Já vím, ale tam ta byla silnější!" odvětil otec.
,,Už ví co vezeme!" rozčílila se.
Dominika sledovala ubýhající městskou krajinu ,,Hele sou tu další" s úsměvem oznámila.
Podíval jsem se z okénka u Dominiky. Vážně stáli na chodníku a přes ramena se jim valil kouř.
Jen stáli a pozorovali jak projíždíme.
,,Co sou zač?" když už mě něco pronásleduje rád bych věděl co to je.
,,Vážně to musíš vědět teď!"okřikla mě Klár.
Položil jsem jednoduchou otázku sakra. To mi neumí odpovědět.
Bělali mi klouby na prstech jak jsem se držel madla.
,,Už budeme z města" oznámil otec.
Prudce trhl volantem a stočil auto do prava.
Vyjeli jsme mezi rodinné domky. Spomalil.
,,Kam to jedeme?" vyprskla v posledních chvílích smíchu Dominika.
,,Na letiště" řekla Klár.
Proč se smála? Něco se mohlo stát a všichni by jsme skončili mrtví. A ona se směje jako šílená.
Srovnal jsem se na sedadle.
Auto už nic nepronásledovalo. Bytosti - jestli se jim tak dá říkat- nebyli nikde vidět. Ulevilo se mi.
Opřel jsem si hlavu o opěradlo a zavřel oči. Neusnu, ale chci se v klidu nadechnout.
Cesta trvala ještě ňákou dobu. Přes víčka mi vždy přeletělo světlo. Nepravidelně se střídalo se stíny.
Auto zastavilo. Otevřel jsem oči. Stáli jsme na obrovském parkovišti před letištěm. Bylo plné aut.
Všichni se začali zvedat ze sedadel. Dominika už se tvářila zase jako ona a né jak šílený klaun. Vzala si batoh a vyhodila si ho na záda.
,,Pete... Vem tu bednu" rozkázala Klár a podala mi ji.
Pod její váhou jsem se nahrbyl. A přes to jsem stál pevně, jako přibitý k zemi. Něco mi dodávalo energii. Probudila mnou ve vlnách.
Vydali jsme se k vestibulu. Klár s otce si rozdělovali úkoly. A nás nechávali za sebou.
Bednu jsem měl opřenou o přední stranu stehen a při každém kroku do ní narazil. Nepříjemná chůze. Držadla se mi zarývala do dlaní, ale nepovolil jsem.
,,Blbá bedna" zanaříkal jsem v domění že mě nikdo neslyší. Opak byl, ale pravdou.
,,Souhlasím" ozval se dívčí hlas a já nadskočil leknutím.
,,Sakra... Domi!" vyštěkl jsem, až moc drsně.
,,Promiň" špitla.
,,Ne to já se omlouvám... jenom jsem se lekl" strčil jsem do ní loktem.
,,Nedivím se" s úsměvem odpověděla.
Neměl jsme co říct.

Vešli jsme do vestibulu letiště. Všude se mihli lidé. Táhli těžké kufry a já si zvážil bednu v rukou. Stěžkla.
,,Tady jsou pasy a letenky" oslovil Klár otec a podal jí je ,,Potkáme se v letadle. Pete... bednu" rozkázal.
Zaváhal jsme. Nechtěl jsme jí dát z rukou. U mě bude v bezpečí. Se stejným pocitem jsem nasedl znovu do toho auta, aby se Dominice nic nestalo.
,,Myslím že u mě bude v bezpečí" přitiskl jsem si jí k tělu. Dominika se postavila souhlasně vedle mě.
,,Neblázni... jsou v ní kovové články. Neprojdeme s ní ochrankou."
Měl pravdu. Dominice to došlo taky, povzdechla. Myslíme si to samé. Musím jí dát otci.
S neochotou jsme mu jí předal. Hned jak jsem přestal cítit dřevo na svích prstech energie se stratila. Spadla mi ramena únavou.
Otec se strácel v davu a bedna s ním. Stopa energie jako by mě lákala je následovat.
Dominika udělala pár nesmělích kroků vpřed. Pochopil jsem. Chce se jí taky dotknout. Chce cítit výboj energie při doteku.
Chytil jsem jí za ruku. Otočila se. V očích měla touhu. Zavrtěl jsem hlavou v nesouhlasu. Nemůže jít za nimi.
Nepustil jsem ji a vklouzl dlaní do té její. Usmál se. Oplatila mi ho nesmělím úsměvem.
,,Jdeme."
Po tomto jediném slovu už jsem viděl Klár prodírající se mezi lidmi.
Rozběhli jsme se za ní.
Když jsme se dostali až k ochrance došla mi jedna podstatná věc. Klár má pořád za páskem pověšený nůž. S tím se na druhou stranu nedostane. Chtěl jsem jít za ní a upozornit jí na to. Už jsme chtěl vykročit, ale zarazil mě stisk mé ruky. Až teď mi došlo že Dominiku stále držím za ruku a ona mi teď předává signál. Přitáhl jsem se k ní.
Začala potichu ,,Ona má nůž."
,,Já vím... chci jí to připomenout" pošeptal jsem.
Nervózně se rozhlédla a promluvila ,,tak jdi."
Pustil jsme jí ruku a přistoupil ke Klár.
,,Co ten nůž?" zašeptal jsme nenápadnoudně.
,,Jaký nůž?" odvětila s klidem. Zaregistrovala můj nechápavý výraz a lyšácky se usmála ,,Jdi za ní a o mě se nestarej... tady jsou letenky. Potkáme se v letadle."
Převzal jsme letenky a vrátil se k Dominice.
,,Tak co... co s tím nožem" vyzvídala nedočkavě.
Stále zmatený jsem hleděl na letenky. Nebyli to ani tak letenky jako spíš poukazi? Poukazi na volný let. Jednosměrně!
,,Tak co... Pete?" naléhala na mě.
,,Ty letenky sou jednosměrné" zvedl jsem pohled. Klár stála u ochranky, ale nůž u pasu neměla. Když jí propustili s úsměvem odcházela k letadlu. Viděl jsme do kterých spojovacích dveří vchází a ještě před tím zachytil její úsměv.
Fajn. Není cesty zpět.
Dominika se tvářila dost zmateně. Dívala se za svou matkou a mě došlo že musíme jít.
,,Mě se to nelíbý" prohlásila.
To mě zarazilo. Nevěří vlastní matce?
I když já svému otci taky ne.
,,A mě věříš?" očekával jsem něco jako 'Znám tě jeden den' , ale ona se na mě podívala pevným pohledem a přikývla.

Čau :D
Tak teď už je to trochu složitější, ale snad ste vše pochopili. :)
Na jakékoli otázky do komentářů s  radostí odpovím.
Děkuju že jste se dostali až sem.

Tak zatím. Mafin

(Mmaaffiinn)