Domino

4.

Dominika
Sedla jsem si do starého auta. Nos mi plnil zápach potu a štípal mě na patře v puse. Nepříjemný.
Divná ženská, máma s nožem, dlouhá chodba, parkoviště, boční ulice a pak ten divnej chlap. Asi se už přestanu divit a ač lačním po odpovědích, budu trpělivá a počkám až to všechno někdo vysvětlí. Ptát se začalo postrádat smysl.
Posledních pár minut jako by se čas zastavil. Lidé na ulici se pohybovali pomaleji, kouř z cigaret se táhl líně k neby a prach v autě létal ve slunečních paprscích klidně a rozvážně.
Matka horlivě vyprávěla co se odehrálo v květinářství, ale i její ústa byla spomalená, nic jsem neslyšela.
,,Kdo je ten chlap?" ozve se mi hlas v hlavě. Cuknu sebou a tělo se mi začne třást.
,,Klid holka" promluví znovu jako jezdec uklidňuje koně. Nejsem kůň! Pomyslela jsem si.
,,Vždyť já vím že ne" řekne klidně hlas. Takže je vážně jen v mojí hlavě.
,,Tak kdo je ten chlap?!" naléhá.
Už si vzpomínám. Je to můj hlas, zní jako z dálky, ale je můj.
,,To si ty" řeknu nahlas. Uvědomím si to a ohlédnu se na Peta. Dívá se zamyšleně z okna s vráskou mezi obočím. Neslyšel mě.
,,A koho si čekala" posměšně vyhrkne.
Tělo se mi rozetřese ještě víc.
,,Jak to že tě slyším?" uvědomím si.
,,Ale trochu se to tady rozpadá" nejspíš odkopne kus kovové mříže a ta mi zařinčí v pravém spánku.
Natáhnu ruku vedle sebe. Vím že jí tam má Pet.
Když jsem měla nastoupit do auta položil mi ruku na záda a já se uklidnila. Nevím jestli to bude fungovat teď, ale doufám v to.
Rychle jsem svou dlaň vložila do jeho a stiskla. On mi stisknutí oplatil.
Čas se znovu rozběhl. Řinčení železa o moji lebku přestalo. Vydechla jsem úlevou.
Hlasy se rozléhaly po autě.  Matka se s mužem bavila o nějaké věci a kde je. Nerozuměla jsem. Tašku si tisknu k tělu jako jediný opravdový předmět v tomhle snu. A potom se držím Peta.
Jeho ruka mě hřeje. Srdce mi buší klidně.
Najednou bylo ticho. Matka se dívala z okna.
Byly jsem vůči sobě dost otevřené. U večeří jsme si prohazovaly narážky a vykládaly si o dění přes den.
Teď mi, ale neřekla nic. Seděla s vážným výrazem na sedadle spolujezdce a byla zticha. Jestli se tohle týká mě, mám právo to vědět! Začaly mi hořet tváře. Nevědomky jsem stiskla v dlani Petovu ruku silněji a silněji.
,,Domi" oslovil mě a tím taky probudil. Podívala jsme se na něj. Měl zarudlé oči. Plakal?
Teď se rudá v mém obličeji změnil na růžovou ze studu.
,,Promiň" pustila jsem mu ruku.
,,Vpohodě... ale stačilo uvolnit stisk" pronesl s úsměvem.
,,Já... "
,,Sme tady" přerušil mě nakřáplý hlas.
Jsme v naší ulici, stojíme těsně u vrat. Po chodníku kolem auta by nikdo neprošel. Radek nebo jak mu to máma řekla zaparkoval dost bezohledně. Asi jsem si neuvědimila kudy Radek jel.
Matka začala vystupovat ven, u pasu se jí leskl nůž.
,,Zůstaňte tady" oslovila Radka a Peta ,,Dominiko ty si pojď sbalit věci."
Otevřela jsem dveře a vyškrábala se na roztřáslé nohy. Ofoukl mě vítr.
,,Řekla sem že máš zůstat!" vyprskla matka na Peta stojící vedle dveří.
,,Nezůstanu tu s ním" pohodil hlavu k řidiči.
Sjela pohledem řidiče a následně Peta ,,Fajn... ale zůstaneš na pavlači" rozhodla.

O chvíli později všichni tři stoupáme do schodů. Pet zkoumá schody a ruce má hluboko v kapsách. Matka bere schody po dvou. Tak tak jí stíhám. Není ani zadýchaná.
Před dveřmi vytáhne ze zadní kapsy klíče a vloží je do zámku. Ozve se cvaknutí, bez váhání vkročí do dveří.
V obýváku je tma. Je zatažený závěs a pokoj slabě osvětluje zapnutá televize. Barvy se mění s nimi i hlas komentující fatbal. Marek...Probleskne mi hlavou.
Kde je? Když v hromadě plechovek od piva a ve vysezeném důlku v gauči není?
Máma roztáhne závěs stejně jako já ráno. Pokojem se rozlije světlo a bodne mě do očí.
,,Sbal si to nejnutnější" vypne televizi ,,pojedeme dlouho, ale potom si koupíš vše nové...Dominiko! " dívá se na mě, je rozrušená.
Rychle jsem se vydala do pokoje.
Vklouzla do něj a ztěžka dosedla na postel. Znovu jsem se začala třást. V hlavě se mi ozval hlas.
,,Tady začíná být víc a víc místa"
,,Hlavně už nic kovovýho" položím hlavu do dlaní.
,,To byla nehoda. Zhasla mi svíčka a já nevidím kde se pohybuju. Teď vidím to co ty."
,,Povzbuzující" ironický odpovím do dlaní  ,, a laskavě na mě přestaň mluvit!" rozkřičím se.
Najednou rozrazí dveře máma, rozhlíží se po pokoji, nůž má nachystaný. Když mě uvidí s překvapeným výrazem uklidní se. Svěsí ruku s nožem podél těla.
,,Proč si křičela?" posadí se vedle mě na kraj postele.
,,Mluvím na sebe... Teda křičím na tu co mám v hlavě, dost mě vytáčí!" vyhrknu bez rozmyslu.
Netváří se překvapeně. Má přívětivý výraz a klidně odvětí.
,,To mají všichni dědici" povzdechne si.
,,Co mají? Otravnej hlas v hlavě od zbytku jejich osobnosti?" nečekám že odpoví, spíš že nebude mít slov.
,,Ano" řekne a pokrčí rameny.
Teď nemám slov já.
,,Ale přejde to, až tebou prostoupí síla amuletu" odpoví ,,brzo se dozvíš odpovědi teď se zbal nebo bude Radek a Petem nervózní" klepne mi do kolena.
Už je na odchodu, ale ještě se otočí a pronese s lišáckým úsměvem ,,máš štěstí... Pet bude jako ochránce dobrý."
Vidím jí jiskřičky v očích a pomyslím si to samé. V tu chvíli uslyším v hlavě smích.   
,,Čemu se jako směješ?!"
,,Té představě"rozesměje se ještě víc ,,až splynu s tvou osobností" vysvětluje mi ,,budeš silnější a odvážnější, ochránce ti bude na nic."
Už jí nevnímám.
Měla bych pohnout.
Vytáhnu velký zelený batoh. Říkala nejnutnější věci. Co by mohlo být nejdůležitější?
,,Jéje... to je přemýšlení" povzdechne si hlas.
Než si cokoli uvědomím vytahuje ze skříně černé uplé jeansy, tmavě modrou košili a nakonec se mi v rukou ocitne něco až z hlouby police.
Černá kožená bunda, věc které bych se před pár dny vyhla obloukem.
Je výrazná a když jsem ji naposledy měla, dočkala jsem se pár nechtěnýh pohledů od kolemjdoucích.
Ale teď už ne. Něco ve mě mělo chuť vyběhnout v ní ven a pohledy oplácet opovržením.
To ona. Část mé osobnosti jejíž hlas mi pulzuje v hlavě.
,,A tohle nenosíš... jaká škoda" čekala jsem v jejím hlase posměch, ale ona to řekla upřímně. 
Nebyl čas změnit volbu oblečení. Poslední úpravy na mém balení byl kartáček na zuby a spodní prádlo.
Při zapínání zipu jsem si vzpoměla na jeden slib daný si dnes ráno.
Látka pod mou postelí ukrývala něco zvláštního a já chtěla vědět co.
Lehla jsem si na břicho a položila hlavu na zem. Pod postelí nebylo nic kromě tlusté vrstvy prachu a pavučin. K proskoumání  se mi však naskytl rudý kus látky. Poznala jsem, že jde o stejný jako ráno. Natáhla jsem k němu ruku a pevně jej uchopila. Věc zabalená v něm byla těžká, ale teď jsem byla pevně rozhodnutá ji vytáhnout. Zapřela jsem se nohama o madlo postele a zatáhla. Nejspíš se musela látka zachytit o hřebík trčící z podlahy.
,,No tak zaber" pobídl mě hlas.
Zatáhla jsem ještě silněji.
,,Au... sakra" potichu jsem zaklela. Látka povolila a já narazila zády o skříň.
Ale u nohou mi stála bedna z tmavě hnědého dřeva. Půlku jí zakrývala rudá sametová látka. Bedna byla stará, dřevo bylo na mnoha místech odřené a původní kovová madla ze stran byla zrezlá, přes to z ní vyzařovala energie. Jemně jsme přejela prsty po jejím vršku a zhluboka se při tom nadechla, abych snad vdechla její vůni. Projela mnou energie.
Bum... ozvalo se za mými zády, nadskočila jsem leknutím a ruku stáhla k sobě.
Dveře se rozlétly, bednu jsem kopla pod postel. Jen pro jistotu, aby se jí nic nestalo. V rámu dveří stál Marek. S prázdným výrazem, stál nehnutě.
Najednou se kolem jeho nohou začal valit hustý kouř. Začal se blížit ke mě. Dosahoval mi k nohám. Začala jsme pozpátku couvat, ještě v sedě. Pozorovala plížící se kouř a rozhodla se, že k sobě ho připlazit nenechám. Začala jsme se zvedat a zvedla i svůj pohled k Markovi. Byl jako omámený. Ještě stále oblečený v tílku a boxerkách jako ráno. Pojala mě hrůza. Marek se pohnul. Udělal rychlý krok a rukou mě chytil pod krkem. Začala jsme lapat po dechu, nemohla jsme křičet. Kopala jsem do něj nohama, ale jako by nic necítil, praštila ho do tváře, ale nic nepomáhálo. Zvedl mě do výšky, až jsem se hlavou dotýkala stropu. Díval se mi do očí. Začal mi docházet kyslík.
Tvořily se mi fleky před očima a nohy mě přestávaly poslouchat, ruce zeslábly. Z posledního dechu jsem ze sebe vydala tiché písknutí a s přesvěčením mého konce nechala padat víčka.
Najednou stiskl povolil a já nabrala čerstvý vzduch. Popadla jsem se za krk. Fleky se rozpadaly a já začala vidět jasně.
Předemnou klečel Marek na kolenou a z pusy mu odkapávala černá tekutina, jako sliz. Z hrudi mu trčí špička nože a i ta byla oblepena černou hmotou. Podlomila se mi kolena a dopadla před něj. S tepajícím svalem v mé hrudi nebylo pomoci a já začala panikařit. Marek bledl, asi po strátě té tekutiny? Na rukou a na čele se mu kůže začala měnit v popel. Tričko mu vzplálo. Zakryla jsem si oči.
Když jsem ruku odendala z obličeje, Marek byl celý, jeden uhlík a rozpadal se na prach.
Než jsem stačila zaznamenat cokoli jiného, ležela předemnou hromada prachu. Nůž na jejím vršku.
,,Dominiko!" zvedla jsem pohled, ale zamotala se mi hlava.
,,Mami... co to..."
,,Pojď... musíme pryč" podepřela mě pod pažemi a vytáhla mě nahoru. Stále jsem hleděla na ten nůž.
,,Pete" zavolala máma. On vešel dovnitř bytu a až do mého pokoje. Když viděl prach zmáteně se podíval na mámu. Ta to ale nehodlala vysvětlit.
,,Běžte s Dominikou ven" nařídila.
Pet odvrátil pohled od popela ke mně.
,,Dobře půjdem" vzal mě za loket a začal mě odvádět k východu. Můj pohled byl stále ukotvený na noži.
Stačilo ho bodnout? Proč mě škrtil? A co to je za černej hnus?!
,,Pete... batoh" a podala mu ho. Pet ho převzal, hodil si ho na záda a zakryl mi tělem pohled do pokoje.
,,Deme Domi" tlačil mě k východu.
V poslední chvíli než mě vystrčil z bytu, jsem zahlédla mámu s nožem jak vytahuje z pod postele dřevěnou bednu.
,,Co se tam stalo?" položil očekávanou otázku. Nemohla jsem odpovědět, bušilo mi v hlavě. Smál se mi v ní hlas a vykřikoval. Nedalo se to snést. Zhroutila jsem se k zábradlí. Svět se třásl. Jako z dálky jsem zaslechla Petův hlas. Mluvil ke mně.
Ruce i nohy jsem tiskla k tělu. Zvedla jsem hlavu a to bylo Petovo jediné štěstí. Za ním stál starý muž, náš soused a přes ramena se mu valil černý kouř.
,,Za tebou" vydechla jsem.
,,Cože?" otočil se, ale muž byl rychlejší. Kopl ho do břicha. Pet se svalil ke zdi a chytl se za břicho. Muž se podíval na mne. Kouř mi pohltil špičky bot. Byl ledový. Zmocnila se mě hrůza. Začal se naklánět a natahovat ke mně dlouhé hubené prsty.
,,No tak kopni ho!" křičel hlas.
,,Ne" vykřikla jsem. Muž se přibližoval a nohy mi pohltil kouř, necítila jsem je. Tekly mi slzy, nemohla jsem se pohnout.
Nejednou Pet vykřikl a objal muže kolem pasu. Poslední co jsem viděla, bylo bezvládně padající tělo přes zábradlí.
Muž padal pohlcen černým kouřem a potom byla slyšet rána.
Pet byl opřený zády o zeď a prohlížel si dlaně. Celý se chvěl. Jestli před tím nebrečel, tak teď ano. Slzy mu stékaly po tvářích a dopadaly na jeho mikinu.
Vstala jsem.
,,Pete... díky" stekla mi slza.
,,Já nechtěl jsem ho... " hlas se mu zadrhl ,,nechtěl sem aby... "
,,Já vím že ne" stekla mi další slza.
Přiblížila jsem se k němu, chytila ho za předloktí, on svěsil ruce a nechal se přitáhnout do objetí. Položil si hlavu na mé rameno a vzlykl.
Právě shodil muže z několikátého patra domu. Zabil člověka. Nemám se ho bát? Nemám před ním couvat? A zabil vůbec člověka, nebo to bylo něco jiného?!
Ne zachránil mě a já mu teď dlužím aspoň to objetí.
Šeptla jsem mu do ucha své ,,Díky."
Zvedl hlavu ,,nesmí se ti nic stát... já to nesmím dovolit."
Nevěřícně jsme na něj hleděla.
Otřel si slzu, najednou si mě přitáhl k sobě a ochranářsky mi stiskl ramena.
Svět v jeho objetí neexistoval a hlas v hlavě zmlkl.
Ve dveřích se objevila matka.
,,Tak pojďte než vyleze soused s nadávkou, aby bylo ticho" usměje se.
,,Ten už nás otravovat nebude" pronesu s klidem. Pet mě pustí. Matka se na mě nevěřícně dívá.
,,Jak to myslíš?"
Pokrčím rameny a pohlédnu dolů. Zbyla po něm hromádka prachu. Máma se nahne přes zábradlí a na tváři se jí objeví zmatený úsměv.
,,Stejně sem ho neměla moc ráda" pronese nakonec.
Pet zarytě kouká do země, až do chvíle než na něj máma promluví.
,,Pete vem to" podala mu dřevěnou bednu. Tu kterou jsem kopla zpět pod postel. Ten jí převzal. Byla těžká, ale on se snažil tvářit, že to tak není. Musela jsem se nad tím pousmát.
Vzala jsem od něj batoh a s mámou před nosem a Petem v zádech sešla schody. Byli jako moje ozbrojená stráž.

Ahoj
Tak teď bych chtěla jen zodpovědět a osvětlit pár otázek.
1) Pet- je zkrácenina jména Petr. Dostala se ke mně zmínka že by se to tedy mělo psát spíše Peet.
Ano "e" se v tomto jméně čte jako "í", ale je to počeštělé, nepíšu tedy s dvěma e.
Nezlobte se proto na mě. :)
2) Kapitoly jsou tak dlouhé, protože píšu ve formě knihy nikoli povídky nebo krátkého příběhu.
3) DĚKUJI všem lidem, kteří můj příběh čtou.
Ale taky moc děkuji lidem, kteří mi s příběhem pomáhají.

Jedna kapitola má průměrně 2200 slov. Není to málo na poměry na Wattpadu, ale není to málo na tisk.
A tohle je moje ospravedlnění.

Mafin
(Mmaaffiinn)