Domino

6.

,,Zvedněte ruce" požádal mě hlídač líně. Musel to opakovat tisíckrát denně.
Nůž mi tlačil ostřím v podpaží. Jsem nervózní jako nikdy. Jestli ty slova nezaberou, tak mě zatknou a budu muset dlouze ochrance vysvětlovat, proč chci do letadla, směr nikam vpašovat nůž.
Vřele sem se na něj usmála a ruce zvedla. Měl široká ramena, oblek se na něm napínal k prasknutí. Začal mi detektorem předjíždět přes ramena, až ke konečkům prstů.
Když detektor přetočit v ruce a začal pomalu postupovat po spodní části mého předloktí, začala jsem odpočítávat.
Tři.
Detektor se mi dotkl loktu.
Dva.
Košile byla v přímém kontaktu s detektorem a vlnila se pod jeho pohybem.
Jedna.
Ještě dva centimetry, detektor ohlásí přítomnost zbraně.
Teď!
Levou ruku jsme vystřelila k jeho obličeji a dlaň mu přitiskla na tvář. Lehce cuknul a naše pohledy se střetly. Ty slova jsem si opakovala neustále dokola. Znala jsem je nazpaměť. Musí to vyjít.
Pohledem jsem se ho snažila propalovat a dobře artikulovat.
,,To stačí."
V očích se mu zablesklo zelené světlo.
Pomalu se narovnal a detektor spustil podél těla.
,,Co jste říkala?" pozvedl obočí.
V krku mi vyschlo, ale musím se tvářit sebejistě.
,,Že to stačí... nic nehrozí."
Chvíli na mě hleděl. Potom se usmál jako sluníčko a ustoupil na bok.
,,Můžete jít... přeji dobrý let."
Překvapením jsem nemohla dýchat. Vážně to vyšlo. Pochválila jsem sama sebe.
,,Díky" opáčila jsem.
Až po pár ujitých metrech jsem se dokázala zhluboka nadechnout.
Držíc v ruce letenku, pokračovala jsem davem vpřed.
,,Dobrý den... Vaši letenku a pas... prosím" požádal mě u vchodu do letadla mladík v uniformě.
Podala jsme mu jí.
Chvíli si četl informace a potom hlavu zvedl.
,,Takže jednosměrná letenka, kamkoli?"
,,Už to tak bude."
Znovu se zadíval na letenku. Protočila jsem nad jeho nechápavostí oči. Trvá to moc dlouho.
,,Na co tam ještě koukáte?!" ozvala jsem se.
,,Takže chcete do Norska?" znělo to pohrdavě.
,,Stojíte u vchodu do letadla směr Norsko... tak si to domyslete." Vystřelila jsem svou poznámku a založila si ruce na hruď.
Vykulil na mě oči. Podíval se přes rameno na cedulku s údajem letu. Rychle mi podal letenku zpět a ustoupil na stranu.
,,Prosím madam... přeji příjemnou cestu" sklopit pohled.
,,Děkuji" zdůraznila jsem a prošla kolem něj.
Úsměv na mé tváři byl nad myšlenkou naučných frází personálu letiště.

Sedadlo, sedadlo, sedadlo, pěknej chlap, uplakané dítě, sedadlo... No takhle se to táhlo až do turistické třídy. Letuška u vchodu mě poslala až dozadu, aspoň nebudeme na očích.
Konečně jsem našla to správné místo a pohodlně se usadila.
Ty letenky byly jen nouzové řešení, jak rychle zmizet. Schovávala jsem je pod falešným dnem zásuvky s příbory. Naštěstí je Marek ani Domča nenašli.
Vím, co by s ními Marek udělal. Vzal by peníze, dvě placené přítelkyně a už bychom ho nikdy neviděli. Nevadilo by mi to, dokonce by se mi ulevilo. Stejně jako když jsem ho prošpikovala nožem.
Raději se mě, ani neptejte, proč jsem ho u nás nechala bydlet.
Byla to má "láska" z dětství. Na začátku byl i milý, to bylo když přišel s prosbou, že chce u nás bydlet. Měl peníze, což jsem nutně potřebovala. Ňáké sázky, ňáké černé  výdělky. Raději jsem podrobnosti vědět nechtěla.
Dominiky jsem se neptala, byla to chyba.
Chyba, která se podepsala na nás obou.
  Teď máme, ale mnohem větší problém.
Doufala jsem, že se to mé dceře vyhne, a to velkým obloukem.
Celé dědictví našeho rodu je prokleté a nikdo by se neměl pokusit o obnovu kruhu! Nikdo by na to neměl ani takovou drzost!
Ikdyž o tom ví jen hrstka vyvolených, jediný kdo by to zvládl můj bratr.
,,Ahoj"
Pozdrav mě vytrhl z myšlenek. Do teď jsem koukala mezi špičky bot. Takzvaně "do blba".
Byl to Radek. Sedl si vedle mě na sedačku a zapnul si pás.
Vždy byl vážný, přísný a choval se chladně a to už od mala. Jen pár jeho vzácných úsměvů jsem zahlédla.
Jeden byl kdysi věnován i mně. Krásný, nehraný a okouzlující. Nevěřila jsem, že byl jen můj. Daroval mi ho už dávno a potom už nikdy.
Další jsem viděla u auta při zprávě o Petovi. Nebyl pro mě, ale přesto byl hřejiví.

A... a... a dost!!!
Probuť se sakra!!!
,,Ahoj" vydechla jsem.
Letadlo se začalo zaplňovat lidmi. Každé sedadlo teď mělo svého majitele.
,,Bedna je uložená v nákladovém prostoru" oznámil, upravující si lem trička.
,,Předpokládám, že co nejbezpečněji."
Rychle zvedl hlavu a hodil po mně uražený pohled ,,Samozřejmě!"
,,Dobře...dobře" poraženecky jsem zvedla ruce ,,Jenom nechci, aby se něco pokazilo".
,,Stajně se to pokazilo" vyštěkl.
Tak tohle mě urazil, nakrčila jsem nos a stejným tónem jsem mu odpověděla ,,No, ale moje chyba to není že!"
,,Měli jsme plán... měli se setkat až za dlouho, až to všechno budou schopni pochopit, až mi jim to budeme schopni vysvětlit!" vrčel na mě.
Rostl ve mně vztek. Tak dlouho jsem se ho snažila ukojit prací, ale teď na mě křičí můj vlastní ochránce. Už ho nemůžu skrývat!
,,Chceš říct, že je to moje vina?! Že já můžu za tvoje selhání?! Za to, jak jsi ho nechal utéct...To, že se setkali dřív, moje vina určitě není."
Zatínala jsem ruce v pěst.
Radek se mračil a v očích mu létali blesky.
,,Snažil sem se ho připravit, aby se o ni potom dokázal postarat!"
,,Tím drylem! Tím že ho budeš nutit dřít pro celou rodinu!"
Je mi Peta líto. Vím že Radek dokáže být drsný a nelítostný a jestli má podle Radka Pet nejlepší výcvik, nechci snad ani vědět čím si prošel.
S Radkem jsme si během těch let vybudovali, už výše zmíněný plán, jak naše děti seznámit.
Vím, že teď nemá smysl uvažovat co se stane. 
Založil si ruce na hrudi a zarytě sledoval sedadlo před sebou.
,,Mohl bys toho trucování nechat?!" obořila jsem se na něj.
,,Ne" odsekl.
Hluboce si povzdechl ,,To nemá cenu. Namám cenu se hádat. Setkali se dřív protože je to tak předurčeno. Není to chyba ani jednoho znás."
Poklesla mi ramena při vyslovení 'předurčeno'.
To slovo nesnáším. Provázelo mě celým životem.
Jsi předurčena.
Máš předurčené.
Nepleť si předurčení s náhodou.
Brrr.
Chtěla jsem se ho zbavit. Chtěla jsem na něj zapomenout, ale ono mě stále provází a bojím se, že se potáhne jeho význam i k Dominice.
Všechno je předurčené.

Po startovací ploše stékají prameny vody. Tráva v dáli se vlnila, jak oznamovala příchod bouře.

Do pár minut jsme vzlétli. Děti seděly klidně o pár řad před námi a nejspíš se snažily vyrovnat s faktem, že se všechno dozví, až na místě.
I přes pištivý a otravný hlas z reproduktorů se mi povedlo usnout. Hlavní letuška mi i v hlavě hodnou chvíli oznamovala, ať si zapnu pás, když jsem v rozespalosti jejího příkazu s mručením uposlechla nechala mě klidnému růžovému snu.