Domino

2.

Dveře se zaklaply a já otočila klíčem.

Při výdechu mi šla pára od úst. To stejné se dělo i osobě stojící těsně za mnou. Cítila Petuv dech na mém krku. Vložila jsem klíče do tašky. Otočila jsem se na patě směrem ke schodům a rozešla se.
Dřív než jsem se, ale stačila dotknout kovového zábradlí u schodů, cizí dlaň se dotkla mého předloktí a zastavila mou chůzi. Nechala jsem se zastavit, ale nechtěla jsem se otáčet. Vím co uvidím hluboké zelené oči v tázavém výrazu. Ale Pet byl silnější. 
Neotočil sice mým tělem, ale obešel mě a já k němu zvedla oči. 
Nejdřív jsem zaregistrovala jeho ostré rysy a potom ústa roztažená do úsměvu. Jeho pohled nebyl tázavý, byl vděčný a stačilo jediné slovo abych úplně podlehla jeho očím.

,,Díky. "

Neměla jsem slov. Moje ústa se lehce otevřela, že se aspoň pokusím k odpovědi, ale nebyla jsem schopná zformulovat větu.Cítila jsem chlad, ale nevnímala jsem ho. Petův pohled mě hřál.

,,Dobře." vykoktala jsem ze sebe.

Tahle odpověď ho asi pobavila, protože se zazubil a pustil mou ruku. 
V ten moment jsem se probudila z očarování. Sklonila jsem hlavu k podlaze a zamířila ke schodům. 
Schody byly staré a napůl rozpadlé. Pár z nich byly dřevěné některé kovové a některé kamenné nebo z betonu. Bylo to divné v každém patře jít po jiném typu. Někdy jsem se tomu s mámou smály a skákaly schody po jednom. Teď už jí skoro nepotkávám. Ráno odchází brzo a večer se vrací pozdě.
Dnes je úterý. Pokud si správně pamatuju, měla by prodávat v malém obchůdku v nákupním domě. Obchůdek nesl název něco jako ,,Výkupárna" a reklamu ,,Pro domov a kuchyni najdeme vše. " no ani název ani reklama se moc nepovedla, ale máma to tam měla ráda.                          
 Rozhodla jsem se vydat za ní přímo tam. Přece jenom nemůžu vzít Peta sebou do školy.

Do skříňky ho asi těžko nacpu a myslím že někoho jako je on si všimne každý. Myslím to v dobrém. Je vysoký a výrazný. Připadá mi jako lidský maják i když se snažil o přesný opak.

Sešla jsem schody a slyšela jak i Pet schází poslední schod. S vyprsknutím nesrozumitelné nadávky škobrtl o zdvižené prkno pod schody. Musela jsem se škodolibě usmát. Naštěstí nespadl a zastavil se vedle mě.
Společně jsme přešli vydlážděný dvůr a prošli podchodem.                                                               

Těžká dřevěná vrata oddělovala dvůr od okolního chaosu. Světa ruchu a skloněných hlav k obrazovkám, ale také nosů vytahujících se až k nebi. 
Tady byl klid, ale zároveň tu byl ten malý špinavý byt s chrápajícím prasetem. Ne musím odsud, aspoň do čtyř, potom mi končí škola.

A další zvyk opakující se každé ráno. Hluboký nádech a výdech. Těsně před otevření vrat.

Zrezivělá klika cvakla dřív než jsem stačila vydechnout. Pet otevřel a galantním gestem mi dal přednost. Nepodívala jsem se na něj, jen jsem prošla ven na světlo. 
Slunce bylo ještě stále schované za budovami.

Šly jsme dlouho, po spletitých ulicích v naprostém tichu a naše pohledy zabořeny až do zemského jádra.
Najednou se Pet narovnal a svraštil obočí tak jako ráno. Chystal se vyslovit další otázku.

,,Kam mě to vlastně vedeš?" pohledem zkoumal můj obličej a čekal jak zareaguji.

Zůstala jsem klidná a svůj obličej nezměnila.

,,Za mámou. Dovedla tě k nám, takže rozhodne co dál."

Až po pár dalších krocích jsem si všimla Petovy nepřítomnosti. Otočila jsem se a zvedla pohled. Pet stál jako socha. Skoro nedýchal.