the 100th Hunger Games

KAPITOLA 1.

Senece Crane vezme do rukou obálku, z truhličky, výrazně označenou 100 a pokračuje ,,K příležitosti již stých Hladových her bude z každého kraje vybráno osm splátců, kteří se v aréně utkají rozděleni do dvou týmů, splátci vítězného týmu budou dále bojovat o korunu vítěze." Chvíli mi trvá než zpracuji to co právě řekl, osm splátců ze všech krajů, to je devadesát šest lidí, na místo čtyř a dvaceti. Letošní Hladové hry budou obzvlášť krvavé. Hned potom začnu sčítat kolikrát je mé jméno v osudí, byla čtyřikrát větší šance, že mě vyberou.

Hodím pohledem po Becky a Romanovi, mých dvou sourozencích, oba byli na Hladové hry ještě moc malí, za což jsem byla ráda, vlastně si ještě ani neuvědomovali do jak krutého světa se narodili.
Táta vypne televizi, jeho ruka mi přistane na rameni ,,Neboj, nevyberou tě," konejší mě. Obejde gauč ,,tvé jméno v osudí skoro není," pokračuje a sedá si na pohovku ke mě, stiskne pevně obě mé dlaně ,,a pokud se tak stane, tak vyhraješ. Stejně jako já."

,,Clarke, zlato, nemusíš se bát," řekne mi máma bezstarostně a s hraným úsměvem odejde do kuchyně. Měla stejný strach jako já, na rozdíl od táty, který si svými slovy byl naprosto jistý.

,,Musím do práce," než vstal, tak mi dal ještě pusu do vlasů. Natáhnu se pro polštář a stisku ho v náruči, zhluboka se nadechnu

,,Nevyberou mě," říkám si a snažím se o tom přesvědčit samu sebe. Posadím se, potřebovala jsem si s někým promluvit, hned jsem věděla za kým zajdu. Vstanu a namířím si to do předsíně ,,Jdu za Wellsem!" zavolám ještě na mámu, nečekám na odpověď a obuji si boty, bundu beru do ruky a obleču si ji až po zavření vstupních dveří. Na tvář mi dopadají sluneční paprsky, i přesto, že svět byl naplněn světlem, bylo chladno. Přidám do kroku a spěšnou chůzí jdu dál od domu po štěrkové cestě. Wells nebydlel daleko, ale i přesto mi začala být pěkná zima.

Vejdu do krámku místní švadleny a věnuji ji úsměv ,,Je Wells doma?" ptám se jeho mamky

,,Šel se projít... Můžeš na něj počkat," navrhuje mi, ale já bez přemýšlení kroutím hlavou

,,Ne... To je dobrý," nadechnu se ,,Nashle," rozloučím se, místo odpovědi dostanu nucený úsměv, i ona byla ze sklizně nervózní, neměla jsem ale čas se tím moc zabývat, přeci jen z Hladových her byli nervózní všichni. Vycouvám ze dveří, jakmile stojím zase na ulici okamžitě si to namířím na louku, věděla jsem, že tam Wells bude, jako vždycky seděl v trávě a hleděl na stromy za plotem, který jsme nikdy nepřekročili

,,Ahoj," zdravím ho, věnuje mi letmý pohled, při odpovědi už se na mě ani nedívá. Sednu si vedle něj ,,taky jsem z toho nervózní," přiznám, bylo mi hned jasné, že jeho rozladění pramení z dnešního oznámení prezidenta Craneina. Zadívá se na mě

,,Jo, ale tvoje jméno tam není dva a třicetkrát," zhluboka se nadechnu, měl pravdu, bylo mnohem pravděpodobnější, že vyberou ho.

,,Nevím, co ti na to říct... Vem si, že Zoey Monroe tam je víckrát než padesátkrát... a minulý rok... Bryan Walkins, byl v osudí jen třikrát a vybrali ho," nevěděla jsem co říkat, nestávalo se mi moc často, že bych nevěděla jak Wellse rozveselit, přeci jen byl můj nejlepší kamarád. Wells se nadechne
,,Já... kdyby mě vybrali a já tam umřel... máma by už neměla nikoho..."
,,Nemluv takhle... Nevyberou tě... nedostaneš šanci tam umřít," chvíli ještě rýpu do hlíny, ale protože mi byla zima, nechala jsem toho a radši se objala rukama
,,Jo, bude lepší tomu věřit. Tím že nad tím budu přemýšlet nic nezměním..." zadívá se na mou tvář, pokusí se o úsměv, ale nebyl o nic méně falešnější než ten co mi dnes věnovala jeho máma. Nedíval ses na mě dlouho, pohled brzy obrátil zpět za plot, byl naprosto ztracený ve své vlastní hlavě. Mlčela jsem, ale i přesto jsem dále zůstala sedět v trávě, netrvalo dlouho a ve svých myšlenkách jsem taky zabloudila.