the 100th Hunger Games

KAPITOLA 3.

Při cestě na náměstí jsem si utřela slzy, aby je nikdo neviděl. Musela jsem se zapsat a jít si stoupnout za ostatními dívkami. Padnu mámě kolem krku, pevně mě objala. Spěchala jsem, už tak jsme tu byli spíš pozdě, než v čas. Otec mě sevře v náručí, potom co mu kolem trupu obmotám své paže. Pohladí mě po vlasech a pozvedne mi hlavu ,,Clarke, zlatíčko, neloučíme se přeci navždy," řekne mi s úsměvem. Pustím ho a ještě obejmu své dva sourozence, kteří protestovali a tvářili se otráveně, nic nechápali. Matka se na mě usměje, semknu rty do lehkého pousmátí, bez dalšího slova se otočím a vydám se zapsat. Bezmyšlenkovitě pokračuji k ostatním dívkám, stoupám si vedle jedné z nich, zrzku po své levici jsem neznala, stejně tak jako jsem neznala černovlásku, co se postavila na mou pravou stranu. Rozhlédla jsem se viděla jsem známe tváře, tváře dívek a chlapců, které jsem vídávala každý den, některé z nich jsem znala i jménem. Byla bych je schopná zabít?

Kolem mě stála i spousta lidí, které jsem vůbec neznala, kdyby zemřeli,  nevěděla bych to, ale pokud budou zabiti v Hladových hrách o jejich smrti se dozví celý Panem.

Všichni jsme byli napjatí a nervózní, když se na pódiu objevila žena z Kapitolu, klapot jejich bot se rozléhal po náměstí. Kvůli světlu z jejího zlatého oblečení jsem ji ani pořádně neviděla, byla jsem si jistá, že určitě má tu zář udělanou umělě,  protože nebylo možně aby se slunce tolik odráželo. Její oděv připomínal spíš plechovku, než šaty - tedy aspoň myslím, že to měli být šaty. Chvilku mi trvá než mi dojde že je vlastně plešatá. Nikdy jsem nechápala módu Kapitolu a nemyslím si že někdy pochopím.

Na pódiu bylo několik židlí, na jedné z nich seděl starosta a na dalších dvou vítězové ze sedmého kraje, Faria se s nimi nadšeně objímala. Poté co se dostatečně přivítali starosta vstal a stoupl si k mikrofonu. Během jeho proslovu o historii Panemu jsem upírala zrak na skleněnou nádobu s lístečky, moje jméno tam je a ne jednou. Byly to jen papírky, i přesto měly moc poslat osm z nás na smrt.

Přála jsem si aby ta řeč o válce trvala věčně, ale uběhla až moc rychle. Pořádně jsem si ani nevšimla kdy si starosta vyměnil místo s Fariou. Žena ve zlaté plechovce se nadechla ,,Šťastné hladové hry! Ať vás stále doprovází štěstěna!"prohlásí s úsměvem, potom pokračuje, mluví o tom jak je nadšená, že může doprovázet splátce právě ze sedmého kraje. Byla tu teprve druhým rokem, přeložili ji z pátého, nejspíš doufala, že se jednoho dne vyšplhá až do prvního kraje, kde se o místa v Hladových hrách splátci prali, někteří chlapci a dívky se celý život připravovali na to,  až se jednoho dne vydají do arény smrti.

Faria přejde k jedné z nádob se jmény ,,Nejprve dámy," řekne a zasune do hromady lístků téměř celé předloktí. Vytáhne malý papírek pohlédne na něj, poté upře pohled na dav ,,Zoey Monroe," prohlásí. Všichni kolem mě se obrátí tak na patnáctiletou dívku. Zoey se narovná a vydá se k pódiu, svůj úděl nesla dobře, myslím, že já bych to nezvládla lépe. Celé náměstí pozoruje její kroky k pódiu, vyjde schody a stoupne si vedle Farie, která se natahuje pro další lísteček, spraží obyvatele úsměvem a čte ,,Camberly Fox," dívka po mé levici stuhne, rozhledne se po tvářích, které se na ni otočili. Kolena se jí z ničeho nic podlomila, zachytím ji ještě před tím než stihla upadnout, držím její paži dokud opět nenalezne oporu ve vlastních nohách. Jakmile stojí rovně Farie promluví ,,Camberly, pojď za mnou, drahá," vybízí ji. Dívka kráčí stejnou cestou jako před chvílí Zoey,  narozdíl od ní, ale jde nervózně a kolena se jí třesou, na schodech klopýtne, ale naštěstí nespadne na desky a ustojí to. Farie nemizí úsměv z tváře, ale už nepůsobila tak nadšeně, losování pokračovalo.

Dalším splátcem byla hnědovláska s mikádem, nevypadala vykolejeně, vlastně jsem spíš měla pocit, že je z toho nadšená. Tři dívky vybrané, už jen jedna. Farie pohledem přejede přes dav lidí, mezi prsty vezme papírek úplně z vrchu. Nadechne se a opět s úsměvem, zpátky i s jejím nadšením, pronese poslední jméno...