the 100th Hunger Games

KAPITOLA 4.

Clarke Griffin zní mi ta slova v hlavě. Měla jsem pocit, že se mi zhoupl svět pod nohama. V životě jsem byla opilá jen jednou a od té doby jsem si k alkoholu ani nepřivoněla. Zdálo se mi,  že jsem opět ta rozcuchaná holka co se nad ránem vrací s kocovinou domů, svět se kolem ní točí, má chuť zvracet a hlava jí třeští a ona jen čeká kdy se její lebka rozskočí na tisíce kousků.

Přesně tak jsem se v tu chvíli cítila a i přesto jsem zvládla dojít na pódium a postavit se vedle Lusy Hale, hodila po mě letmým pohledem, kdyby její vlasy  nekončili u spodní čelisti, jejich konečky by mě při tom rychlém pohybu praštily do obličeje. V té krátké chvíli, kdy jsem zahlédla její tvář, mě naplnila směs pocitů, opovrhovala mnou, shlížela na mě z výšky a to obrazně i doslovně, byla skoro o dvě hlavy vyšší, nebyla jsem malá, to ona moc vyčuhovala z řad. Neznala mě, proč ke mě chovala takový odpor?

Faria přejde k druhému osudí ,,Derek Geter." ,,Philip Roman." ,,Scott Tate." ,,Mike Ackles," volala do davu chlapecká jména, jakmile se jejich majtelé dostavili na své místo, po její pravici, ihned losovala dál. Z těch čtyřech kluků jsem jménem znala jen Scotta, Philipa jsem párkrát potkala, ale ti dva další... dnes jsem je viděla prvně.

Do mezery mezi mnou a Mikem se postavila Faria ,,Tímto vám s radosti představuji splátce ze sedmého kraje!" zvolavá a poukazuje na nás zvednutými pažemi ,,Chtěl by se někdo přihlásit dobrovolně, když už máme určené vítěze?"
   ,,Já!" vyhrkne chlapecký hlas, věděla jsem kdo to je ještě před tím než se hrnul davem k pódiu ,,Půjdu místo Dereka," řekne, černovlasý kluk si to okamžitě namíří ke schodům, když se míjí s Wellsem, poplácá ho po rameni
   ,,Nevím kdo jsi, ale dík, chlape," řekne mu a namíří si to zpět na své místo. Faria se okamžitě šine k mému kamarádovi
   ,,Jakpak se jmenuješ, chlapče?" ptá se ho stejným tónem hlasu, jako učitelka v první třídě. Wells pohledem vyhledal jeho matku a věnoval jí úsměv, ta mu ho hrdě oplácela
   ,,Wells Jaha," jeho hlas se nesl po ztichlém náměstí. Musela jsem vypadat příšerně, když jsem stála a vykuleně koukala na toho kluka, co se právě představil Kapitolu, neviděla jsem v něm ani kousek toho Wellse, kterého jsem znala.
    ,,Toto je úžasný příklad odvahy! Tímto nám všem-" slova Farii jdou mimo mě. Narovnám se. Co mi neřekl? Co přede mnou tají? Kam zmizel ten kluk, kterého jsem znala, ten kluk, co měl hrůzu z Hladových her? V hlavě mi běhalo tolik otázek, na které jsem neznala odpovědi.

Poté co Faria zkončila s proslovem opěvujícím Wellse, zazněla hymna Panemu a skupinka mírotvorců nás odvedla do soudní budovy, kde nás každého zavřeli do osamělé místnosti.

Sedám si na žlutý gauč, sladěný s tapetou a kontrastující s modrým, tlustým kobercem. Předkláním se a předloktí si opírám o stehna, snažím se rozdýchat slzy,  které se mi hrnuli do očí. Nesmím brečet, říkám si dokola.

Zaselechnu otvírání dveří, zvednu hlavu a rychle se vyhoupnu na nohy, několika rychlými kroky se přesunu k mamce a obmotám ji pažemi. Rozbrečela jsem se, i když jsem nechtěla, moje máma taky plakala, můj otec stál s kamennou tváří opodál ,,Clarke, zlatíčko, ty vyhraješ." slyším říkat jeho hlas ,,vyhraješ," opakuje, moc jsem ho nevnímala, spíš jsem se soustředila na matčinu ruku, hladící mé vlasy. Pevně zavřu oči, chtěla jsem se probudit. Chtěla jsem být doma, ve své posteli.

Těžce vydechnu, odtáhnu se od mámina těla, zahledím se jí do uslzených očí ,,Vrať se mi, ano?" řiká a znovu si mě přitahuje k sobě. Neslyšela jsem tátu přijít, věděla jsem, že už nestojí opodál, až když nás s mamkou objal
   ,,Holky moje," říká šeptem. Přála jsem si v té chvíli zůstat na věky a nikdy neopustit sedmý kraj, nikdy neopustit svůj domov.