Hra Začíná

"You?!"

Ostré světlo se mi vrhlo do tváře a probudilo mě tak z mého krásného snu. Chtěla jsem se přetočit na druhý bok a vrátit se zpátky do mého snění, ale uslyšela jsem divné zvuky hned vedle mě.

"Aaaaaaaa!" Prudce jsem se vyšvihla do sedu a vyjekla. Ale až teď jsem si všimla, že je to jenom Lottie. Uff... to je úleva, lekla jsem se, co to je.

Kvůli mému zaječení se Lott vymrštila do sedu, ale hned na to zasyčela a chytla se hlavy.

"Co blbneš Cor? Chceš mě zabít? Díky tobě se mi asi hlava roztříští na několik kousků." Zašeptala potichu a opatrně si zase lehla, aby ji tak nebolela hlava.

"Promiň Lott lekla jsem se, nevěděla jsem, že vedle mě někdo spí" Mírně jsem se pousmála "Dojdu ti pro nějaký prášek a vodu." Jsem ráda, že se nemusím starat jestli mám kocovinu. Aspoň nějaké výhody z minulosti.

Vstala jsem z postele a ještě v polospánku automaticky šáhla na kliku ode dveří a otevřela. Donutila jsem se otevřít oči, abych se dostala ke schodům, které bych určitě s mojím štěstím nesešla bez spadnutí. Ovšem místo mé krásné chodbičky s uměleckými obrázky mé mámy, se přede mnou objevila koupelna. Musím uznat že krásně zařízená, ty kachličky a... Moment, tohle není moje koupelna. Prudce jsem se otočila zpátky do ložnice. Stěny byly vymalované šedo-bílou barvou, postel sladěna do modrého povlečení, skříň postávala na pravé straně rohu místnosti a na protější stěně byly po obou krajích okna.

Snažila jsem se racionálně přemýšlet. Pokoj jsem si prostudovala, ale nijak ho nepoznávám. Napadlo mě se podívat z okna, abych mohla zjistit, kde vůbec jsme. Hned naproti oknu, ze kterého jsem vyhlížela, stál světle hnědý dům. Zdál se mi povědomí, a tak jsem se snažila na něho soustředit. Zaujalo mě, že hned naproti mě byly okna, přes které jsem mohla vidět přímo do jednoho z pokojú v tom domě. Ten pokoj mi byl dost povědomý. Ty světle fialové stěny a ta velká manželská postel s mnoha polštářema a teplou dekou.

Panebože. Vždyť to je moje ložnice!!!

"Hele proč si ještě nešla? Fakt mě ta hlava bolí a nějaký prášek, jak si říkala, by se mi hodil." Lottie zakňourala potichu, držejíc se stále za hlavu.

"Ráda bych ti pro něho zašla, jenže můj dům, Ergh... je jaksi naproti."

"Jak jako naproti?" Lott se pomalu zdvihla do sedu a když viděla, jak se z okna dívám na můj dům, pochopila, že jsme v maléru. "Sakra... bála jsem se, že to takhle dopadne. Zkus to omrknout. Možná jsme u nějakého fešáka. To by tak špatné nebylo." Nepřítomě pohodila rameny a svalila se zpátky na polštář.

"Tak to v žádném případě. Dělej vstávej, musíme z tadyma vypadnout." Došla jsem k ní a pomohla jí postavit se pomalu na nohy. Přitom jsem popadla naše kabelky a popostrkovala ji ke dveřím.

"Nemůžeš mi první zajít k tobě dom pro ten prášek a potom se pro mě vrátit?" Prosebně do mě hučela.

"Ani náhodou, jestli jsme u koho si myslím, že jsme, tak se tady v životě vracet nebudu!" Jízlivě jsem odpověděla.

"Fajn, dobře. Jen prosím nemluv tak nahlas. Moje hlava to jinak nevydrží." Chytla se za hlavu a společně jsme vyšli z pokoje.

Sice nevím kudy, ale typuju že schody dolů nebudou špatná možnost. Vydali jsme se tedy ke schodům. Pomáhala jsem Lott scházet opatrně schody, aby její otřesy v hlavě byly co nejmenší. Když už zbývalo pár schodů uslyšela jsem za námi dupání a tak jsem se chtěla otočit a podívat se kdo to je, avšak jakmile jsem tak učinila vrazila jsem do něčí hrudi a nebít toho dotyčného, který mě chytil, skutálela bych se ze schodů dolů.