Hra Začíná

"It's Hugo Boss!"

Vymrštila jsem se do sedu. Byla jsem celá udýchaná, zpocená a slzy mi tekly po obličeji, jako Niagarské vodopády.

Už zase ta vzpomínka. Od té doby, kdy někdo zabil před pár měsíci Brodyho, se mi tahle vzpomínka přehrává jako noční můra.

Chvílí jsem jen tak seděla a snažila se to rozdýchat. Klid oni tě nenajdou. Jsi v bezpečí. Pokoušela jsem se uklidnit sama sebe, ale nějak to nepomáhalo. Zkusila jsem teda přemýšlet, co by mě uklidnilo a napadla mě jedině horká sprcha. No co už, stejně v tuhle hodinu neusnu. Usoudila jsem při pohledu na můj mobil, který ukazoval, že bude pátá hodina ráno.

Po dlouhém sezení a dívání se do prázdna, jsem konečně vstala z postele a pomalu se došourala do koupelny, kde jsem konečně mohla svoje myšlenky nechat volně plynout pod horkým proudem tekoucí vody.

Nevím sice jak dlouho jsem tam byla, ale stoprocentně vím, že se cítím o mnoho líp, než když jsem se probudila.

Jakmile jsem opustila sprchu, sáhla jsem po předem připravených věcech. Venku v tyhle letní dny bylo přílišné horko, takže jsem toho dne zvolila kraťasy a crop-top. Další zastávkou poté bylo zrcadlo, kde jsem se nalíčila a vlasy si stáhla do ledabylého drdolu.

Když bylo vše hotovo, kriticky jsem se v zrcadle prohlížela. Někdo by mě popsal jako normální středně vysokou holku s tmavě vlnitými vlasy a zeleno-hnědýma očima. Opak byl však pravdou. Ač jsem se snažila být ze všech sil normální holka, jako každá jiná v mém věku, nedařilo se. Každý takový pokus skončil tím nejhorším možným způsobem.

Je načase začít zase žít. Šeptla jsem tiše ke svému odrazu v zrcadle a sledovala, jak se na mě ta dívka za zrcadlem povzbudivě pousmála.

Z úvah mě ale probral úlek. Něco chlupatého se mi otřelo o nohu. Naštěstí dříve, než jsem stačila zapištět a vykopnout nohou, jsem si uvědomila, že ta huňatá "věc" je můj kocourek Quentin. Byl to britský kocour, a jako snad důkaz toho, že byl opravdu můj, měl naprosto stejný odstín barvy očí, jakou jsem měla já.

Já vím, zeleno-hnědé oči nejsou zcela typické pro kočky, spíše byste hádali zelené, ale Quentin nebyl jako ostatní kočky. Byl výjimečný, a proto ho mám tolik ráda.

„Kde ses zase toulal celou noc?" Pohladila jsem ho po hlavě. On se o mně jen otřel a vyskočil na postel, na které se roztáhl, co jen to šlo. Zasmála jsem se a šla se podívat do kuchyně, jestli tam není něco k jídlu, prozože jsem dostala hlad a břicho se hlasitě domáhalo potřebného doplnění zásob. Ozývalo se tak urputně, jako by snad mělo strach, že bych si jeho remcání nemusela všimnout.

K mému zklamání jsem v kuchyni nic neobjevila, pokud bych si samozřejmě nehodlala dát ke snídani pouze pomerančový džus, který zůstal v lednici trčet jako poslední.

Hlad se čím dál víc rozrůstal, a tak jsem se rozhodla, že si zajdu do města na oběd.

Obula jsem si bílé tenisky, dala sluchátka do uší a vyšla z domu.

Sice to do města moc blízko nemám, ale potřebuju si protřídit myšlenky a procházka je nejlepší způsob. Přece jenom, co tě může uklidnit víc, než když jdeš po ulici, v pozadí ti hraje uklidňující, melodická hudba a ty se konečně můžeš svobodně nadechnout čistého vzduchu. Už je to docela delší dobu, co cestuju různě po světě a mám takový zlozvyk projít všechny uličky v tom městě a nacházet různé zkratky, kama lidi nechodí. Takže, i když jsem dál od centra města, stačí mi projít pár objevenými zkratkami a jsem tam.

Když jsem prošla poslední uličkou, vyrazila jsem hned do mé oblíbené restaurace Luis&Tiana, zjistila jsem však, že je to tady plné lidí a není místo abych si tu sedla a vychutnala oběd. Což mě velmi mrzí, protože sem vždycky ráda chodím, když se cítím osamělá. A taky pro to, že je to tady velice pěkně zařízené.