Hra Začíná

"They are back"

Dnešek už snad nemohl být horší. První se probudím v jeho domě, pak se znova srazíme, jenže tektokrát na schodech, a teď se dozvím, že se mnou bude dokonce i pracovat. Může být snad něco horšího?

"Takže ty tu chceš pracovat? V okolí je tolik autoservisů a ty si zrovna vybereš tenhle. Proč?" Nepříjemně jsem ho zpražila pohledem.

"Možná proto, že jsem slyšel jen samé chvály o JRS (Johnson's repaired cars)." bez zájmu pokrčil rameny a prošel okolo mě. "A co tady děláš ty?" Otočil se zpátky na mě.

"Šla jsem okolo." Ryan nadzvihl nechápavě obočí. "Pracuju tady co jiného asi?" Sarkasticky jsem dopověděla a protočila očima.

"Jsem rád, že až tu budu opravovat auta, tak to za mě uklidíš. Uklizečka se vždy hodí." Rty se mu změnili do úšklebku. "Vím, že je šéf pryč, takže bych chtěl mluvit aspoň s mým nadřízeným."

Vážně?! Uklizečka?! Je tady ani ne pár minut a už ho mám plné zuby. Však počkej kdo se bude smát naposledy.

"Už se stalo." Mrkla jsem na něj "Takže jediný kdo tady může uklízet, jsi ty." Arogantně jsem kolem něho prošla a šla dotáhnout šrouby pod kapotou.

On tam jen stál a civěl na mě, jako na svatý obrázek. 1:0 pro mě krasavče.

"Šéf mi řekl, že tě mám zaučit. Tak co kdybys přestal tak blbě zírat a radši mi podal náčiní? Je to ten velký kufřík vedle tebe, kdyby sis náhodou nevšiml." Vítězně jsem se usmála.

Ryan protočil očima a naštvaně mi podal nářadí. "Jsem tady abych opravoval auta to za 1. a za 2. Nemyslím si, že bys na to měla šahat. Můžeš to nějak poškodit." Nenuceně pokrčil rameny a dal si ruky do kapes.

Zpražila jsem ho nepříjemným pohledem. Kdyby pohledy zabíjeli, už by dávno ležel mrtvý na zemi. K mé smůle však stál pořád přede mnou a arogantně se usmíval.

"Nechápej to špatně," krátce se odmlčel "A nebo jo, mě je to vlastně jedno." Uchechtl se a pokračoval "Ale ženy do takovéto práce prostě nepatří. Mohli by se totiž umazat nebo nedej bože si něco udělat!" Chytl se za srdce a zděšeně na mě koukal.

Říkal to z takovým hraným šokem, jako by to byla fakt velká katastrofa. Ovšem jediná a zároveň největší katastrofa z toho všeho, co vykládal byl leda tak on.

"Nevím kdo fňukal kvůli saku." Pohrdavě jsem se zasmála.

"Nevim kdo neumí chodit bez toho, aby do lidí narážel."

Mezi naší hádkou jsem stihla utáhnout všechny šrouby, takže mi zbývalo už jen vyřídit si to s ním a mohla jsem jet domů.

Zavřela jsem kapotu a musela jsem se zhluboka nadechnout. Můj pohár trpělivosti už značně přetéká.

"Tak hele." Otočila jsem zpátky na něj s tím, abych ho z tadyma pro dnešek vykopla, jenže se mi v krku zadrhl obrovský knedlík.

Ryan stál ani ne pár centimetrů ode mě a díval se mi zpříma do očí. Ten pohled mě zastavil málem všechny funkce v těle. Vypadal, jako kdyby se rozmýšlel, jestli mě zabije teď nebo až potom.

"Nechtěla jsi mi něco říct?" Jeho oči potemněly, až se z modré stávala pomalu černá.

Sakra Cor seber se! Řekni nějakou jízlivou poznámku, nebo mu řekni ať uhne, nebo řekni, že musíš jet a nebo aspoň couvni!

Když jsem si v hlavě pěkně poznadávala, odhodlala jsem se jenom ucovnout. Hlas se mi totiž asi někam vypařil. Udělala jsem krok v zad a narazila do auta. Sakra, teď jsem  uvízla mezi nim a autem.