Hra Začíná

Prologue

„Ahoj zlato, už jsem doma!" Vykřikla jsem nadšeně, když jsem se konečně po dlouhém dni vracela domů. Šla jsem se podívat do obýváku, jestli tam není Brody. Televize byla puštěná, ale po Brodym nebylo ani stopy.

Divné, obvykle sedí na gauči a dívá se na sport, ale teď tu nebyl.

Možná je v kuchyni a čte si noviny.

Nakoukla jsem do zmíněné části domu, ale ani tady jsem ho nenašla.

Začínám mít nepříjemný pocit. Cosi mi říkalo, že tady není něco v pořádku, ale snažila jsem se zachovat chladnou hlavu.

„Lásko jsem doma!" zavolala jsem ještě jednou, ale teď už trochu nejistě. Ale žádná odpověď se neozvala.

Zvlaštní, že by se ještě zdržel v práci? Jenže boty měl ve skříni, takže tu někde být musí. Zmocnila se mě panika. Jen klid, zhluboka dýchej. Třeba jen spí. Uklidňovala jsem se.

Šla jsem se teda podívat do ložnice.

Když jsem se blížila k pokoji zdálo se mi, jako kdybych cítila krev.

Skvělé začínám být paranoidní.

Dveře do ložnice byly zavřené a na nich se vyjímal přilepený lísteček.

Tak tohle už začíná být divné, hodně divné. Brody mi nepíše vzkazy na papírek, ale napíše mi SMS.

Hra začíná Courtney. Byla slova, která jsem spatřila na přilepeném lístku.

To je zvláštní, Brody se mnou hraje nějakou hru? Ale to písmo není jeho, on nemá takový "škrabopis". Přece jen mi to písmo je povědomé. Ale z kama?

A pak mi to došlo.

Ne... to nemůže být pravda. Jak mě tady mohli najít?!

Třeba je to jen nějaký hodně špatný vtip. Snažila jsem si namluvit, i když jsem tomu sama nevěřila.

Ty víš, že to vtip není. Našeptávalo mi podvědomí.

Ježiši, nad čím to uvažuju, tohle teď není vůbec důležité. Musím najít Brodyho!

Rozrazila jsem dveře do pokoje a hned stuhla. Nebyla jsem schopná se pohnout. Jakokdyby mi do srdce někdo vrazil tisíc nožů.

„Panebože, Brody!" Vykřikla jsem zděšeně.

Můj milovaný snoubenec, moje jediná láska teď ležela na zemi a kolem něho byla spousta krve.

Hned jak jsem se vzpamatovala, přiběhla jsem k němu a poklekla vedle něj. Pak jsem uviděla, že se mu hrudník nadzvedá a klesá, jak se snaží dýchat.

"Brody, slyšíš mě? To jsem já, Courtney!

"Courtney?" Vydechl chraplavým hlasem.

"Ano, Courtney. Zlato jsem tady s tebou, ničeho se neboj." Dlaní jsem se snažila zakrýt krvácející ránu na hrudi, nebezpečně blízko srdce. "Lásko vydrž, budeš v pořádku. Neboj se, já tě zachráním."

Brody se na mě podíval a z posledních sil, co mu zbývaly, mi utřel slzy, které mi tekly po tváři. Mírně se usmál.

"Mi-milu-miluju tě." Vydechl.

Jeho ruka bezvládně spadla na zem a hlava mu přepadla na stranu.

Ne, takhle to nenechám, on nesmí umřít, ne teď.

Začala jsem mu dávat umělé dýchání. Slzy mi přitom tekly po tváři jak vodopád. Jenže Brody nereagoval. Tep mu přestal pulzovat a srdce mu vynechalo poslední úder.

Ne, tohle nemůže být pravda.

"Lásko já jsem tady, slyšíš mě? Brody! P-prosím zů-zůstaň tu se mnou. Brody!"

"Já to tady bez tebe sama nezvládnu!" Potichu jsem dořekla.

Bolest, to je jediné co jsem teď cítila, když jsem pomyslela na to, že už nikdy mě neobejme. Že už nikdy se na mě nepodívají ty jeho oříškové oči, ve kterých míval ty radostné jiskřičky. Už nikdy se na mě neusměje tím jeho krásným úsměvem, nikdy mi už nedá pusu na čelo, jako dávají tatínkové svým malým dcerkám na dobrou noc. A nikdy už neuslyším, jak mi říká ty dvě úžasná slova, která z jeho úst zněla vždycky tak překrásně. Ta dvě zázračná slova, co uzdraví každé zlomené srdce...

S rukama celýma od krve, jsem ho pohladila po krásném, nevinném obličeji a dala mu pusu na čelo, jak to dělával kdysi on mě, když jsem usnula na gauči.

"Miluju tě." zašeptala jsem do ticha a tajně doufala, že mě slyší.

Najednou, jsem se ocitla v prázdné, temné místnosti bez světla. Neviděla jsem ani na krok.

Kde to sakra jsem!?

Začala se mi motat hlava a spadla jsem. Zničeho nic jsem se objevila v parku, kde jsme chodili na piknik s Brodym. Přede mnou se objevil chlap s černou kuklou na hlavě a mířil na mě pistolí.

"Jaký je to pocit sledovat to, jak ti tak epicky umírá v náručí?" Zasmál se.

"Ty! To ty jsi ho zabil?!"

"Ano, ale ještě než mi to budeš chtít dávat za vinu. Nemuselo to tak dopadnout. Kdyby jsi tenkrát zůstala, mohl ještě žít."

"Ty hajzle!" Vykřikla jsem ale než jsem stačila cokoli udělat, střelil mě.

Vnímala jsem, jak mi kulka proletěla srdcem, a pak mě obestřela neproniknutelná tma, která mě pohlcovala a já se propadala hlouběji do jejích temnot.