16.5. 12:14AM
Mám strach. Strach z toho, že jsem se ztratila. Ale ne tak, jak by sis mohl myslet. Nezabloudila jsem v cizím městě, ani myšlenkami v nekonečnu. Ztratila jsem to něco ve mně, co mě drželo na hranici žití. Jako by má duše odešla a ztratila se mi a já teď mohla jen přežívat. Jistě, stále něco cítím. Ale jsou to výkřiky prázdnoty zase zpět do ní. S tím jsi mi ty mohl pomoct. Dneska ti nedám vzpomínku, jen bych ti chtěla poskytnout cosi, co nazývám svými zbytečnými myšlenkami.
Chtěl jsi být vyjímečný. Přál sis vzducholoď místo tryskáče, protože tryskáč mají přeci všichni. Odpověděla jsem ti, že já bych si přála radši draka.
Ale má odpověď nebyla podstatná, kromě toho, že ses díky ní usmíval. Podstatné bylo tvé přání.
Chtěla jsem ti dát pocit vyjímečnosti. Myslím, že bych toho schopna byla, ale tys nejspíš poznal, že se v tom pletu. Nebo jsi nechtěl vyjímečnost ode mě.
Pamatuju si, jak jsi povídal o tom, že zabráníš tomu, abych byla jen nějaká záplatka místo něčeho, co nemůžeš mít. Tehdy mi to přišlo, že mě nechceš využívat a ničit; velmi mě to těšilo. Se zamyšlením se nad situací, dnes vím, že ta slova mohla mít mnoho významů. Například to, že nejsem dost dobrá. Že mě nemůžeš milovat. Přesto si oznámil, že bys se mnou jednou být dokázal a chtěl.
Neměl jsi mi dávat tolik naděje.
ČTEŠ
Osamělé zprávy půlnočního kouře ✔️
Подростковая литератураJejím každonočním přáním byla jeho odpověď. Denním pak bylo, aby na zprávy neodepsal. Reálně je ale ani nikdy nezobrazil. Věnováno: @unormalgirl
