10.5. 12:57 AM
Dneska píšu až pozdě. Ale nevadí, tobě na tom stejně nezáleží. Už 10. zpráva v řadě, víš to? Bojím se, že jsem na nich závislá. Že ti prostě nikdy nepřestanu psát to, co cítím, když jsem tu jen já a proti mně celý svět. Klíží se mi oči, mám je rudé a nateklé, jako bych celé dny probrečela nebo prohulila. Plakala jsem dnes opravdu hodně. Teď už ale nedělám naneštěstí ani jedno. Plakat znovu nemůžu. Když jsi odtrhnul tvou část mě, zůstalo takové prázdno, že slzy jakoby neexistovali nikdy jindy, než když mé tělo ucítí bolest.
Má duše ji však i tak nevnímá.
Když se mnou dnes můj vlastní otec - do té doby milovaný člověk a úctyhodný vzor - házel a mlátil mě, bála jsem se o svůj život, ne té bolesti. Ale myslela jsem na tebe. Jestli by ti na tom záleželo. Zda bys byl schopen cítit lítost a pomoct mi. Jestli bys mu něco řekl, udělal, tiše přihlížel nebo se naopak smál. Doufám, že na poslední bod bys neměl sám sílu, ale naučila jsem se nevěřit všemu, co v ostatních můžu na první pohled zahlédnout.
Vlastně mě to naučila ta otupělost způsobená tebou.
ČTEŠ
Osamělé zprávy půlnočního kouře ✔️
أدب المراهقينJejím každonočním přáním byla jeho odpověď. Denním pak bylo, aby na zprávy neodepsal. Reálně je ale ani nikdy nezobrazil. Věnováno: @unormalgirl
