Osamělé zprávy půlnočního kouře ✔️

Epilogue

Seděla jsem na lavičce v dešti. Všechny kapky, co dopadaly na mou horkou kůži mi dodávaly svobodnější pocit. Seděla jsem nehybně a sledovala lidi, kteří utíkali do svých domovů.
Zajímal mě jejich osud a věděla jsem, že by byli vděčni ho někomu svěřit přesně tak, jako jsem to udělala já svému psacímu příteli. Tak, jako když jsem své nitro obrátila naruby, aby si ho mohl prohlédnout. Cítila jsem se šťastná. Ať mě tížilo cokoliv, byla jsem živá, relativně zdravá a v dešti.
Radovala jsem se jednoduše z toho, že tráva bude zase vonět tou svěží vůní, na cestách budou šneci mně připomínající mého nejlepšího kamaráda, dovolím si říct bratra. Milovala jsem vodu - svůj živel - a právě teď jí bylo všude plno.
Listí už se propadalo pod vahou vody a pod stromy tedy bylo ještě více vody než kdekoliv jinde; pokud počítáme jen pevnou půdu.
Rozhodla jsem se své tělo donutit k pohybu a zvednout se z lavičky. Přála jsem si přesunout se k vodní ploše, ke sto metrů vzdálenému rybníčku.
Cesta mi netrvala příliš dlouho, má chůze byla rychlá, ostatně jako vždy a mé kroky dlouhé; tedy dostatečně dlouhé na to, abych předběhla malou holčičku, která ještě nejspíš nestihla najít přístřeší.
Zabrala jsem promočenou lavičku a opřela jsem si hlavu. Souhra vody mě vždycky fascinovala.
Bylo úžasné, jak dokázaly kapky splývat a tvořit na hladině rybníka nejrůznější obrazce. Kruhy byly navzájem velmi zajímavě rušeny. Když se kapka spojila se zbytkem vody, k čemuž došlo ještě preď jejím srovnáním s hladinou, vypadalo to neuvěřitelně úžasně. Nemohla jsem nikdy odtrhnout pohled.
„Je vedle tebe volno?"
Její tenounký hlášek mě překvapil. Stočila jsem na ni pohled, byla to ta malá slečna, kterou jsem předběhla. Nevšimla jsem si, jak moc byla roztomilá. Její veliké oči přímo zářily zelenohnědě a pihami posetému obličeji dominoval krásný úsměv.
„Jistě, slečno. Co ty tady tak sama?"
„Je krásná.Myslím tu vodu. Jak dělá ty..."
„Obrazce z kruhů a jak se spojují kapky..."
„Ještě dřív než dopadnou do rybníka."
Bylo to opravdu zvláštní. Potkat někoho, kdo to viděl jako já. Zvlášť, když to byla maličká slečna, kterou jsem nikdy předtím v našem malém městečku nezahlédla.
„Jsem Tý. Jak si říkáš ty?"
Netušila jsem, co mám odpovědět. Mohla jsem pro ni být někdo jiný. Neznala jsem ji a ona neznala mě. Proto jsem nevěděla, co všechno tohle má znamenat. Jak vlastně právě píšu svůj osud.
V tom mi zazvonil mobil. Na jeho displeji zářilo přes kalhoty jméno mého psacího kamaráda. Vstala jsem a snažila se co nejrychleji mobil vyndat z přední kapsy kalhot, ale přesně v ten moment mi podjela noha a jen tak tak jsem se zapřela rukama, abych nespadla do vody. Můj mobil ovšem právě doletěl. Když se potopil, nezapomněl pořádně pocákat nás obě.
Tý vyskočila a začala tleskat. Já jsem se neskutečně rozesmála, čímž jsem probudila smích i ve slečně vedle mě.
  „Jsem bez telefonu," oznámila jsem po chvilce a navázala dalším smíchem.
  „Těší mě, Bez Telefonu," nechápala jsem její slova. Maličkou chviličku, než promluvila znovu.
„Nechceš to ale trochu zkrátit?"
Myslela jsem, že smíchy umřu. Nemohla jsem a stále ve stoji jsem se pustila lavičky. Chvilinku jsem stála a popadala dech, pak mě ale malá dívka znovu donutila ke smíchu svým pohledem.  
  Tentokrát mě nedrželo nic, neměla jsem rovnováhu a bahno podemnou klouzalo. Asi byl konečně čas na koupel. Nemusela tedy být zrovna v rybníce, ale očividně mi to bylo přáno. Na břehu, kde jsem skončila, bylo ale poměrně málo vody, takže když jsem si stoupla, voda mi sahala těsně nad zadek.
Malá slečna vytáhla neznámo odkud maličký foťák a má koupel byla zvěčněna. Přes opatrnost jsem se při výlezu nahoru třikrát rozplácla v bahně, což se neobešlo bez veselí nás obou.
Za jeden den jsem se nikdy takhle nezasmála.
  „No, myslím, že ti můžu říkat Ló, líbí se mi to. Bez Telefonu necháme na lepší příležitosti."
  „Proč Ló?"
Dívka ale nevěděla. Co ale věděla bylo, že musí jít. Byla to škoda, ale rozloučila jsem se s ní a sama šla domů.
   Pokud by někoho napadl mobil, vodotěsný nebyl a v nánosu na dně rybníka se nechce hrabat vůbec nikdo, ani já nechtěla.
  Náhody se očividně dějí.