28.5. 12:01AM
Skoro jsem čekala, až ti zase napíšu. Teď mám z toho ale radost, protože se to stalo mým stereotypem. Takovým, s kterým se budu těžko loučit, ale zároveň mi nebude chybět. Je to upřímně únavné psát pořád a pořád. Zvlášť když dost dobře nevíš co psát.
Kdybych ti měla popsat svůj den, jsem v horách, takže sedíme na pokoji, hrajeme hry, žvýkáme tabák, vapujeme a chlastáme. Netušil bys, jak moc to může být příjemný a záživný, i kdybys to, jako já, dělal s lidmi, kteří jsou fajn, ale moc je neznáš a až tak se nebavíte. Takhle se dělá parta. Stačí shromáždit pár v pohodě lidí, to jsem nikdy netušila, že by mohlo fungovat. Třeba to nevydrží, ale kdo ví? Budoucnost je nejistá a přátelství vedou fascinujícími, zvláštními cestami.
Ten kluk, kterého jsem poznala, mi mimochodem pořád píše; jakobychom nepřestávali. A to všechno si užívám díky tobě, protože minulost byla neprosluněná, tohle je překvapení v zářivých barvách. Stále jsou lidi, kteří mě mají rádi i bez toho, abych se musela extra přetvařovat a hrát si na jakousi moderní slečnu.
Tolik jsi mě toho naučil.
ČTEŠ
Osamělé zprávy půlnočního kouře ✔️
Ficção AdolescenteJejím každonočním přáním byla jeho odpověď. Denním pak bylo, aby na zprávy neodepsal. Reálně je ale ani nikdy nezobrazil. Věnováno: @unormalgirl
