Nebe nademnou

2. kapitola

Každý den jsem na něj myslela. Do pátku jsem se s ním nesetkala a o to víc jsem se těšila a zároveň jsem měla i strach.
"Co když tam nebude, co když se se mnou nebude už bavit?!"

Pomyslela jsem si a dala jsem si učebnice do tašky.
" Glorie uklidni se, nemusí mít o tebe zájem, nech vše volně plynout." Uklidnila jsem se a vydala se na autobus.

Jízda autobusem mi připadala delší než obvykle. Cestou jsem vymýšlela různá témata, o kterých bych mohla začít mluvit, aby nebylo tak trapné ticho. Počasí, výlety, domov, písemky, odpoledky, obědy, koníčky nebo snad neoblíbení učitelé?
Vystoupila jsem z autobusu a šla ke škole. Vyšla jsem po schodech a zamířila k pohovce. Srdce mi divoce tlouklo. Bude tam nebo ne? Bude či nebude?

Ano, byl tam!

Opět jsem si sedla vedle něj a chtěla jsem se ho začít ptát, ale najednou jsem nebyla schopna se soustředit. Nedokázala jsem myslet na ta témata. Takže jsme jen pomlouvali učitelku chemie a poté už nic.

Tak tohle jsem úplně pokazila. Soustřeď se Glorie!
Nálada se mi ještě více pokazila, když jsem uviděla Jirku, jak vychází z jídelny s nějakou holkou. Jen doufám, že to není jeho holka. Jinak bych asi spáchala sebevraždu.

S nástupem dalšího týdne to nebylo nic moc. Na Jirku jsem myslela ještě více a má touha k němu byla obrovská.
Už jsem se těšila na pátek, že ho uvidím, ale potkala jsem ho nečekaně ve čtvrtek. Šla jsem zrovna se svou nejlepší kámoškou z těláku do ICT. Když tu náhle jsem ho uviděla. Stál u zábradlí i se svým kámošem. Naproti byla pohovka na níž seděly naše spolužačky Klára a Jasmína. Nebavili se spolu, což se mi oddychlo, ale Jirka i s tím druhým byli natočeni k nim.

Chtěla jsem pokračovat, ale kamarádka mi pokynula, aby jsme se posadili na schody.
Myslím, že kluci pokukovali i po nás, ale potom odešli.
Docela se mi ulevilo. Ale potom mi náladu znechutila Klára, která si mezitím sundala sluchátka.
"Hej, to jsou úplné sračky, ty vole. Hej, oni se pokoušeli o rozhovor, vím to, protože řeč těla prozradí o člověku vše."
"Cože?"
"No tak, třeba špičky noh směřovaly k nám a to je jasný náznak pozornosti. Ty vole, ale takové sračky, ty vole."
Od té doby mám na Kláru zlost. Ona myslí jen na sebe, je paličatá a o ostatních má nejhorší mínění. Však zítra je už pátek. Jen doufám, že o ni Jirka skutečně nestojí. Snesla bych ještě Jasmínu, ale Kláru nikdy!

Ach bože už je pátek! Rychle jsem se vypravila a šla na Bus.

Ale musím říct, že to byl ten nejhorší pátek v mém životě.
Přišla jsem do školy docela brzo. Vydala jsem se do šaten, ale byl tam ON. Zrovna se tam bavil s jedním čtvrťákem. Rychle jsem se přezula a šla se ještě upravit na toaletu.

Když jsem vycházela, zrovna šel Jirka. Avšak já jsem byla rychlejší a předběhla ho. Najednou jsem ale pocítila, jak mi dřevnatí nohy, když jsem si uvědomila, že jde za mnou.

Bohužel u kávomatu seděla Kristýna. Moje otravná spolužačka. Sedla jsem si k ní, jelikož mi nic jiného nezbylo. To jsem ale neměla dělat.

Pochvíli přišel Jirka, když zjistil, že bude muset stát, vypadalo to, že ho to štve.
Jenže to nebylo vše. Kristýna mi nabídla jahodový TICTAC. Nemohla jsem přeci odmítnout a tak jsem nastavila dlaň a ta kráva mi tam vysypala snad čtvrtku krabičky. Pomalu jsem si brala kousíček za kousíčkem a byla nucena poslouchat Kristyniny bláboly.
Když jsem se opatrně a nepozorovaně podívala na Jirku, postřehla jsem jeho překrásný úsměv. Celá jsem zrudla. Co to má znamenat? Líbím se mu snad? Nebuď blbá Glorie, proč by se zahazoval zrovna s tebou? Prostě si mu jen sympatická. Takže dneska jsem s ním nemluvila a to mě mrzí.

Jen doufám, že si o mně kvůli Kristýně nemyslí, že jsem retardovaná. Příští pátek s ním musím mluvit, ať se děje co se děje.