Nebe nademnou

1.kapitola

Chtělo se mi brečet. Bylo to nedávno co jsem ho potkala. Kluka, do kterého jsem se zamilovala.
Jirka, to je jeho jméno. Jméno které má ráz a odhodlanost.

Setkala jsem se s ním v den, kdy jsem měla doučování. Šla jsem do školy, převlékla se a šla na obvyklé místo. Chtěla jsem si sednout na pohovku u kávomatu, ale seděl tam on. Popošla jsem tedy dál na černou pohovku. Chvíli jsem vyčkávala příchodu učitelky.
Konečně se objevila.

"Glorie, počkejte tu s Jirkou, má stejný obor jako vy, až na to, že je ve třetím ročníku."
Poté odešla do sborovny a já se vydala opatrně k Jirkovi.

"Ahoj"
"Ahoj" odpověděla jsem mu, páni, je docela pěkný a milý.
"Co to máš?" zeptala jsem se a podívala se na sešit, který svíral v ruce.
"Angličtinu"
"A jde ti to"
"Ehm...no, kdybych se učil, tak možná ano."
Začali jsme se smát. Bylo mi dobře. Přála jsem si aby to nikdy neskončilo.
"Koho máte za třídního?"
"Mokrého."
"Jaký je to třídní?"
"Je hrozný, stále něco zapomíná, hlavně na omluvenky. A vy máte Slepéra, že?"
"Jo."
"On je docela divný, strašně rychle vysvětluje."
To jsem neměla říkat. Podíval se na mě pochybným pohledem.
"Ani ne, je docela dobrý."
"Jo to máš pravdu."
Ach bože, tohle jsem pokazila. Chvíli jsme si povídali. Občas se mezi námi rozhostilo trapné ticho. Vůbec jsem nevěděla co říct.

Když se objevila učitelka, šli jsme do učebny. Musím uznat, že mu to docela šlo.

Po vyučování jsem se připravovala na odpoledky. "Já znám jeho jméno, ale co když nezná on to moje. Je sice pravda, že mi učitelka říkala Glori, ale nevím jestli to pochopil."
Pomyslela jsem si a vydala se po schodech nahoru.
Byla jsem ve druhém patře, když jsem Jirku spatřila. Jeho krátké hnědé vlasy a jantarové oči vzbuzovali v člověku pocit bezpečí a míru.

Šla jsem dále, kolem něj, směrem nahoru. Usmála jsem se na něj a čekala co udělá. Myslela jsem, že mi to oplatí, ale ani se na mě nepodíval. Těžce jsem se s tím vyrovnávala.
"Doufám, že ho ještě potkám, třeba bude ještě na doučování."
Doufala jsem a pomalu se loudala na autobus.
O víkendu jsem na něj neustále myslela.
Ty jeho oči a ten úsměv.
"Glori? Glorie!"
Hlas mé matky mě vytrhl ze zamyšlení.
"Drahoušku, není ti něco?"
"Ne, nic mi není."
Věděla jsem, že lžu. Nemohla jsem si pomoci, ale mám pocit, že jsem se zamilovala! Má to ale smysl?