Lásku najdeš v knihovně

Kapitola 7

Zazvonila jsem a čekala. Otevřít mi přišla starší paní, nejspíš hospodyně.

„Co si přejete slečno?" zeptala se.

„Jdu za Sherlockem."

„Á, jistě, pojďte dál."

To si zve domů ženy tak často? Nebo jí o mě řekl? Sherlock nevypadal jako člověk, který by se s takovými věcmi svěřoval.

Žena mi pokynula, abych šla nahoru po schodech. A tak jsem je vyšla a zaklepala na dveře, které se okamžitě otevřeli. Nestál v nich nikdo jiný, než Sherlock Holmes, který se usmál a pozval mě do svého bytu.

Musím přiznat, že na první pohled mi jeho obývák přišel dost neuklizený a zmatený. Jakmile jsem se ale posadila do křesla naproti Sherlockovi v rukou hrnek s kafem, hned mi přišel o něco útulnější. Přemýšlela jsem, jak zamyšleného Sherlocka zaujmout. Pak mě něco napadlo. Vylila jsem si trochu kafe na tílko. Kafe bylo horké a pálilo. To mi ale samozřejmě došlo až po tom, co jsem to udělala. Sherlock zareagoval téměř okamžitě. Naklonil se ke mně, aby mi polité tílko pomohl sundat.

Moje ubohé pokusy o svádění byli ale přerušeny. Do místnosti vtrhl John Watson s igelitovými taškami v rukách a naprosto šokovaným výrazem ve tváři.

„Co se to...?"

Mlčela jsem, Sherlock taky.

„Paní Hudsonová říkala, že tu máme klientku. Můžeš mi tedy vysvětlit, proč naší klientce svlékáš tílko?"

„To je..." začala jsem, ale Sherlock mě přerušil.

„Johne. Tahle dáma očividně klientka není. Říkám ti to pořád. Díváš se, ale nevšímáš si. Já tu mám rande."

Takže tohle BYLO rande. Řekl to. Proč by to říkal, kdyby to nebyla pravda?

„Rande?" Johnův výraz se změnil z udiveného nejprve v naprosto nechápavý a následně v naštvaný.

„A je nějaký důvod, proč si vodíš své „rande" k nám do obýváku?"

„Ty si přece vodíš ženy k nám domů pořád." Odsekl Sherlock dotčeně a já si najednou připadala, jako bych se připletla do něčeho, do čeho bych se vůbec plést neměla.

John vypadal poraženě. Zdálo se, že neví, co na tohle Sherlockovi odpovědět, a tak se odebral do kuchyně, aby postavil vodu na čaj. Sherlock nasadil trucovitý obličej.

Ach jo. Do čeho jsem se to zase připletla? Proč mě k sobě Sherlock zval, když má očividně nedořešené věci s Johnem?

„Tak já bych asi raději šla," oznámila jsem Sherlockovi a začala jsem se zvedat. On mě ale zastavil.

„Nesmysl. Johna neposlouchejte. On jen nedokáže pochopit, že právo na vztahy se ženami mám i já."

John nic z toho neslyšel. Sherlock mluvil poměrně potichu a John byl zatím stále v kuchyni, kde hlučela varná konvice. A v tu chvíli mě to poprvé napadlo. Je možné, že mě k sobě Sherlock pozval jenom proto, aby ho přiměl žárlit?

Tohle nezvládnu.

„Sherlocku..." začala jsem, ale Sherlock mě přerušil.

„Zůstaň, prosím."

Mohla bych to pro něj udělat? Vědět, že jsem více méně jen prostředek k tomu, aby získal toho muže, který právě vedle vařil čaj? John a Sherlock vypadali jako lidé, kteří si zaslouží být šťastní. Jako by se jen k tomu štěstí nedokázali probojovat sami.

„Dobře," odpověděla jsem konečně a Sherlock chápavě přikývl. Zase mi četl myšlenky. Věděl, že to vím a doufal, že to pochopím.

John se objevil ve dveřích s hrnkem čaje v ruce. Držel ho před sebou, jako by to byl štít.

„Jdu do svého pokoje. Nebudu vás rušit," oznámil a tvářil se při tom, jako by trpěl. Bylo mi ho líto.

„To vážně není nutný," řekla jsem.

Sherlock jen pokrčil rameny.

John se, i přes to, že se to očividně snažil skrýt, zatvářil dotčeně a odešel. Sherlock si jeho chvilkového odhalení nejspíš ani nevšiml. Měl zavřené oči a ruce složené pod hlavou, jako by se modlil a okolní svět v tu chvíli vůbec nevnímal.