Lásku najdeš v knihovně

kapitola 1

Další den strávený v knihovně. Další den, který byl stejný, jako ty ostatní. Klidné prostředí provoněné starými i novými knihami.

Skládala jsem knihy do polic a sledovala okolí. Čtenáři seděli daleko od sebe, každý ve svém světě. Bylo tu i několik studentů. Ach, ano, i můj oblíbený. Jako obvykle seděl v rohu nejdál od ostatních a pročítal si knihu, tentokrát o patologii. Nejprve jsem si myslela, že studuje lékařskou školu, podle knih, které si půjčoval. Něco mi ale říkalo, že z tohohle člověka doktor nebude. Možná chemik nebo lékárník, ale ne doktor. K lidem se choval příliš odtažitě, jako by jimi pohrdal. Ne, takový člověk doktorem být nemůže.

Občas jsem musela bojovat s touhou ho oslovit. Připadal mi neskutečně krásný a tajemný. Odjakživa jsem měla slabost pro kudrnaté intelektuály. I když jsem s ním nikdy nemluvila, ale podle jeho výrazu a čtených knih bych řekla, že je to nějaký nadaný student s IQ alespoň 130. Nejúchvatnější byl ten kontrast jeho vlasů a pleti. Černé kudrliny na bledé alabastrové kůži. Nemluvě o jeho lícních kostech. Kéž bych nebyla tak stydlivá a měla tu odvahu ho oslovit.

Dnes jsem se k tomu konečně odhodlala. Až půjdu kolem něj, uložit odborné knihy, náhodou se zastavím a zeptám se ho co čte.

Sebrala jsem hromádku knih a málem je hned upustila z toho, jak se mi třásly ruce. Tohle nezvládnu, pomyslela jsem si. Ale ta touha ho poznat byla silnější. Pomalu jsem šla směrem k němu. Jenže to bych nebyla já, abych o něco nezakopla. Tentokrát to byla židle, které jsem si kvůli tomu, jak jsem ho hypnotizovala, vůbec nevšimla. Muž s alabastrovou kůží ani nevzhlédl, oči stále přilepené ke knize spočívající v jeho rukách. Začala jsem se zvedat a sbírat knihy, které odlétly na všechny strany.

Začal je zvedat i někdo jiný. Jakýsi blonďák, kterého jsem tu ještě nikdy neviděla. Jeho modré oči se starostlivě dívali do těch mých.

„Není vám nic?" zeptal se mě.

Zatřesu hlavou. „To nic. Jen jsem zakopla." Při zvedání se ze země pocítím bodnutí v koleni a syknu bolestí.

„Bolí vás něco?"

„Jen koleno. Asi bude rozbité."

„Nechte mě se vám na něj podívat. Jsem doktor. Určitě tu máte někde lékárničku?"

Přikývnu. Milý člověk. Podepírá mě a já se belhám k místnosti, kde jsou věci k ošetření. Už se nenamáhám dívat po tom, s kterým jsem toužila mluvit. Vždyť jsem spadla přímo před ním a on mi ani nepomohl. Zřejmě jsou mu všichni ukradení.

Kdybych se ale otočila, zjistila bych, že sleduje mne a muže, který mi přispěchal na pomoc. Také by mi možná došlo, že není k ostatním tak úplně lhostejný. Alespoň teď už ne.