Lásku najdeš v knihovně

Kapitola 8

Takže lidi, je to tady. Poslední kapitola. Psaní téhle věci jsem si moc užila. Doufám, že se vám bude konec líbit. Opět moc ocením váš názor.

(Máte k tomu i trochu nádherné hudby. Doporučuji pustit ke čtení.)

..........

„Kdy mu to hodláš říct?"

Sherlock se na mě trochu překvapeně podíval.

„Nikdy," odpověděl, jako by to byla samozřejmost.

„Nikdy?" podivila jsem se. O čem tedy tohle celé bylo?

„John, on... říká, že není gay. A on je jeden z mála, u kterých nedokážu poznat, zda je to pravda nebo ne. Je to tak... frustrující..." Sherlock se zachmuřil.

„Fascinuje mě víc, než kdokoli jiný," dodal tiše po chvíli.

Ach. John Watson by měl být zatraceně šťastný, že ho miluje zrovna Sherlock Holmes. Kdyby tak tušil, co by za to dali jiní...

V tu chvíli se mi chtělo prostě zmizet. Čím si ten člověk jeho lásku zasloužil? Proč já nemám nikoho, kdo by o mě snil a toužil po mě? Proč já nemám svého Sherlocka?

Zastyděla jsem se za svou sebestřednost.

Podívala jsem se na muže naproti mně, který se tvářil zděšeně. Došlo mi proč. Po tvářích mi tekly slzy a Sherlock vypadal naprosto bezradně.

Tohle vidět nepotřeboval.

Utekla jsem domů. Sesypala jsem se na zem a rozbrečela jsem se. Budu se prostě muset smířit s tím, že na mě žádná láska nečeká.

Štěstí prostě není pro všechny. Nejsem mezi těmi vyvolenými. Jsem jen vedlejší postava v romantickém příběhu dvou mužů.

..............................................

Přivezli nové knihy. Přejížděla jsem prsty po jejich hřbetech a vnímala jsem jemnou texturu obalu. Bylo to uklidňující.

Po včerejší noci jsem byla naprosto vyčerpaná. Z toho, jak jsem brečela, jsem měla napuchlé oči a začínala mě přemáhat únava.

A pak se tam najednou objevil Sherlock. Nevypadal o moc lépe než já, jeho výraz však říkal něco, co jsem nedokázala rozeznat.Zamířil ke mně. Nebyla jsem na to připravená, ale neměla jsem v tu chvíli sílu mu odporovat, a tak jsem mu šla naproti, abych ho vyslechla.

„Děkuju." řekl a já jsem chvíli nevěděla, co tím myslí. Pak mi došlo, že mi nejspíš děkuje za to, že jsem včera přišla. A zůstala, když mě o to poprosil.

„Nemáš za co." Řekla jsem, jak diktovala slušnost. I když se mi zrovna v ten moment být slušná příliš nechtělo. Chtělo se mi brečet a křičet.

„Já to myslím vážně," řekl důrazněji. „Včera, když jsi odešla se stalo... pár věcí." Sherlock se začervenal.

Aha. Jasně. „Takže tvůj plán přimět Johna žárlit se vydařil?"

Snažila jsem se neznít tak nešťastně, jak jsem se cítila. Samozřejmě, za to, že se Sherlockovi vydařil jeho plán jsem byla ráda. Nijak to ale nezmenšovalo tu samotu a bolest, která se mi rozpínala v hrudi.

„Tak nějak..." řekl Sherlock, jako by hledal slova, kterými by nejlépe popsal včerejší události, kterých už jsem se neúčastnila. „...měli jsme sex," vyhrkl a pyšně se na mě podíval.

„Wow, dobře, to jsem asi úplně vědět nepotřebovala. Ale i tak gratuluju."

Takže k tomu, aby se dali ti dva dohromady nebylo potřeba ani zas tak moc. Mě to ale zničilo. Jako bych platila za jejich štěstí tím svým...

Nesmysl. Neměla bych takhle přemýšlet. Zítra bude všechno zase v pohodě.

Jenže další den nebylo nic v pohodě. Další den pro mě vlastně nebylo už vůbec nic...

.........................................

Domů jsem šla pěšky. Z knihovny to mám blízko a na jízdu taxíkem s nějakým člověkem, jsem neměla náladu.

„Život má smysl." Tuhle větu jsem si opakovala jako mantru. Jenže po nějaké době mi zněla jen jako slova bez jakéhokoli hlubšího významu.

.......................................

Občas se topíte a nemůžete se nadechnout. Nemáte nikoho, kdo by vám pomohl. Nikoho, kdo by vám podal ruku a dal nějakou tu naději. Já jsem se topila už nějakou tu dobu. A právě v ten den mi došly síly.

Motor auta

Světlo

Hluk

Ticho

Nic

.........................................

Dva muži stáli nad mým hrobem. Drželi se za ruce. Vyšší z nich mi položil na hrob květiny. Růže. Ty jsem měla vždycky moc ráda. Byly jako láska, s těmi svými trny. Krásné, ale zraňující.

Menší muž promluvil: „Děkujeme ti." Žádný velký proslov.

Mě to ale stačilo.