Bylo nedělní ráno, roku 1943.
Spokojeně jsme celá rodina(vlkodlaků) seděla na zahradě. Byla jsem "Teen" a všechno jsem měla ještě před sebou. Jsme jedna z prvních rodin která založila rod Vlkodlaků. Takže jsme nesmrtelní. Jen, už jsme asi v této vesnici u Francouzského Bordeux žily možná moc dlouho na to, aby si všichni všimly , že jsme moc nezestárly....
Nastal čas odejít. Skončil čas pohody a rozjímání. Nastal čas tvrdých chvílí. Všichni jsme se po oslavě chtěli odstěhovat do Jižního Španělska. Ale,tento sen se za chvíli rozplyne jako kouř z komínů. Tedy , bylo asi tak kolem deváté hodiny raní. Ještě jsem se upravovala před mým zrcadlem. Potom jsem přešla ke skříni kde jsem si převlékla svou noční bílou košilku a oblékla si korzetové černé šaty které zdobila na rukávek sametová stužka. Potom jsem si nazula mé zbrusu nové černé boty na mírném podpatku. Byly vysoké skoro až k mým kolenům. Potom jsem jsi na nich ještě utáhla tkaničky na hlavu černý klobouček a vyrazila za rodinou ven...
"Tak, tady je ta naše oslavenkyně!!" pronesla celá rodina. Jen jsem se na všechny spokojeně usmála a šla se pozdravit s Babičkou. Babička je tu nejstarší vlkodlak byla zakladelkou. Bohužel... dědeček zahynul při tak zvaném "Náhonu vlkodlaků" tyhle nájezdy dělají lidé když přijdou na to že jsme mezi nima. Bábi mi o tom všem vyprávěla. No, nic zpět na oslavu. Všichni se společně bavili , byl to prozatím skvělí nedělní den... A však .... začíná se obracet v peklo. Najednou se radost obrátí v nenávist. Všichni se najednou přestali smát a utichli. Hrnečky a jiné nádobí i dort s sebou začali škubat. Všechno se otřásalo. Pohledy všech co před chvílí spokojeně slavili se zíravě zadívali do lesa.
I já se tam podívala. To už jsem začala pouštět můj šálek s čajem. Mamka:"Běžž!!!! uteč!!! zachraň si život!!" hnala mě pryč. Najednou jsem viděla hromady lidí s vidlema a pochoďněma. A v tom mi došlo že se tady odehrává "Náhon...". S uplakonou tváří mě vzal za ruku bratranec stejně starý jako já a začal se mnou utíkat pryč....
Když jsme byli prozatím dostatečně daleko zastavili jsme se. Já:"Mikuu??(Majku).. c-co se to děje???" řvala jsem na něj div jsem mu neztrhla košily. Mike:"Klídek zlato! o nic nejde... jen odtud musíme okamžitě vypadnout!!" chytl mě za ruku a zas mě někam táhl. Já:"Miku!!!! pusť mě!!!" "Ne!" odvětil. "Hh!" škubla jsem sebou a vydala se rychlím během na sever. Běžela jsem i v noci! Prostě jsem se nezastavila. Až na tom nejsevernějším cípu Francie jsem se zastavila na dost dlouhí čas.
.....Píše se rok 1957.....
Po tom co jsem žila v severní Francii jsem se odstěhovala do Ameriky... V té také nyní žiju. Žiju v Californii je to země většného pocitu radosti. Žila jsem se tu celkem pohodový život... než se objevil on.... Jedna osoba opačného pohlaví...
Všechno to začalo jednou roztržkou na ranním tržišti. Bylo zde plno lidí. Všichni se tu tiskli v utěsném prostoru. Mám na sobě vhodné oblečení pro dnešní dobu. A s ranním čerstvím vzduchem procházím tržištěm. Když dojdu až k pobřeží sednu se k vodě a rozlomím si čerstvou bagetu. Než si stačím kousek ukousnout, všechno se seběhne... "Chyťte ho!! Tak chyťte ho!" okamžitě jsem se otočila a zahlédla .. toho.. poměrně pohledného kluka, kterého hnala hromada strážníků. Přes ty jeho přeskoky přes pulty s ovocem se naše pohledy střetly.
Nevím proč se to stalo.. Ale, bylo to jako by běžel nepředstavitelnou rychlostí.. "Vlkodlak" a s unešeným pohledem na něj jsem si ukousla kousek té bagety. Přitom na mě mrknul a utekl neznámo kam... Po celí den jsem se cítila naprosto úžasně. Sice jsem si řekla že se nikdy nezamiluji, nebo tak,ale... od čeho jsou pravidla? Aby se mohly porušovat! Skoro celičký den jsem strávila tančením u otevřeného okna. když už se stmívalo všimla jsem si nemravného párečku na rohu baráku jenž stál naproti tomu mému. "Ach.." pomyslela jsem si jak je láska vlastně krásná...
"To, snad ne!?" když se vzájemně opustili rty poznala jsem toho kluka z té ranní honičky na tržišti... "Hhh!" pohlédl na mě a já se rychle schovala od okna pryč. Jak jsem s sebou trhla můj drdol a vůbec celé mé tělo s sebou drhlo o zeď. Jelikož už jeho zdivo bylo starší mírně se oddrolilo. Zhluboka jsem vydechovala a nadechovala. "Hej!! ty! no ty v tom okně?!" "Jak nesmělý je tento zločineč!!" má tvář se přeměnila z milého pohledu na hrubý a bezcitný pohled. "Co tu pokřikuješ po večerech ty necudníku?!" "Já?" rozhlédl se kolem sebe a potom jen nechápajíc zavrtěl hlavou. "No kde skrýváš tu tvou dívku? Hmm?" Poukázala jsem na něj prstem. "Já, tu žádnou dívku neskrývám!! teď momentálně jsi tu ty jediná dívka!? nemyslíš?!!" "Co mé oči viděli!! tak viděli!! víc už se s cizím bavit v noci nehodlám..." začala jsem zavírat okno.. Když v tom sem ucítila jeho horký vlkodlačí dech na svém krku.....
*Děkuji za přečtení vote a koment potěší :)*
