Netušíš. MAVY |KoliBee| POZASTAVENO

two

Prší. Zase. S deštníkem nad hlavou se modrooký kluk potuluje ulicemi se školním batohem na zádech. Ve škole se mu dnes dvakrát nedařilo, proto se rozhodl, zajít do zdejší knihovny. Boty už má promočené a když v dálce zahřmí,  malinko sebou trhne a jeho noha skončí v kaluži.  Potichu si pro sebe zanadává, ale jde dál. Ujde pár kroků a projde dalšíma kalužema, než se octne před dveřmi knihovny. Stáhne deštník a ještě  ho oklepe. ,,Dobrý den." Slušně pozdraví paní, hovící si v křesle u stolku, a vejde dovnitř. Sundá si boty a odloží velmi těžkou školní tašku na lavici pod věšák. A pak začne jeho nejoblíbenější část. Hledání knih mezi regály. Začíná od A končící u Z, ale nemůže najít nic, co by ho zaujalo.

,,Můžu ti doporučit jednu knížku?" Ozve se za ním známý hlas, když zrovna pročítá jména dívčích románů a v duchu se směje jejich názvům. Zběsile se otočí tam a pak zase zpátky, protože absolutně nechápe, co tu tenhle člověk dělá?! Když se rozhodne neodpovědět a té blonďaté hlavě to dojde, pokračuje. ,,Jmenuje se Divergence. Napsala to Veronica Rothová, má oblíbená autorka-"

,,A protože je to tvoje oblíbená autorka, musíš ji vnucovat i mně?" Odvětí a popojde dál, podél regálu. Ah, fantasy! Tady by si konečně mohl něco vybrat.

,,Nevnucuji ti jí." Odpoví mi na to klidně. ,,Jen myslím, že by tě to mohlo bavit."

,,A z čeho si tak usoudil?"

,,Viděl jsem tě sedět na lavičce v parku, četl jsi Den trifidů."

,,Ty mě sleduješ?!" Otočí se prudce, div neshodí regál s knihami.

,,Ne, jen jsem šel náhodou okolo." Usměje se blonďatý a natáhne ruku s knihou k modrookému. ,,Tak co? Chceš si jí půjčit?"

Modrooký chvíli váhá. ,,Fajn," Rozhodne se a doufá, že správně. ,,Ale jen proto, abys mi dal pokoj." Ve skutečnosti vlastně tomu klukovi lže. Ta knížka ho zajímá víc než dost a když si přečte popis na zadní straně, okamžitě má nutkání číst dál. ,,Tak, přeji příjemné čtení." Chce odejít jeho narušitel, ale v modrookém se něco pohne a zarazí ho. ,,Mám na tebe pár otázek. Tedy, vlastně jsou jen dvě."

,,No? Tak sem s nimi." Založí si blondýnek ruce na prsou.

,,Takže, otázka první-"

,,Za dvacet bodů." Skočí mu do řeči. Tmavovlasý se musí usmát, ale když si vzpomene,  že se právě zasmál vtipu Martina Careva, okamžitě nasadí zase neutrální výraz.

,,Co dělá člověk jako ty v knihovně?" Tak zní první otázka a on jen doufá, že ho druhý nepošle do prd*le a slušně mu odpoví. ,,Jsem tu na brigádě. Pomáhám paní Světlaně třídit knížky a dohlížím na počítače." Odpoví jako naučený stroj.

,,Paní Světlaně? Ty se máš, ta je vážně milá. Já jen občas zaskočím za slečnu Růžičkovou, v dětském oddělení." Řekne své myšlenky nahlas. Pak ale, jakoby se probudil, pokračuje ve vyzvídání. ,,No, přejdeme radši k druhé otázce-"

,,Hele," zarazí ho Martin. Na tváři má skoro až zlomyslný úšklebek a to se druhému chlapci ani trochu nelíbí. ,,Nebylo by fér, kdybych se teď na něco zeptal já?"

,,Už jsi se zeptal." Roztáhnu koutky úst do úsměvu. ,,Můžu zase já. Takže, proč jsi chtěl vědět plemeno mého psa?"

,,Ty jsi mi ale potvůrka." Přimhouří oči. ,,Jen tak, prostě mě to zajímalo."

,,Ale nekecej! Přece se lidí jen tak neptáš, jaké plemeno mají jejich psi!"

,,A proč bych nemohl?"

,,Protože to je... Zvláštní."

,,Jo, asi tak, jako je zvláštní se cizího člověka ptát, kolik je hodin." Zasměje se a z druhé strany regálu se ozve celkem hlasité ,,Pssst!"

,,Víš, co? Už musím jít." Otočí se modrooký k odchodu, ale teď ho zase zarazí blonďák. Pro změnu. ,,Nechci nic říkat, ale tu knížku ti nejdřív musím načipovat." A s těmito slovy ho dovede k pultu. Karel vyndá průkazku do knihovny a Martin ji přejede skenerem, stejně tak i knížku a na jméno Karel Kovář přibude další kniha k vrácení.

,,Fajn, díky. Čau," Rozloučí se.

,,Ahoj, Karle Kováři!"

,,Cože?!" Otočí se zpět. ,,Jak víš moje jméno?!"

,,Databáze." Zasměje se a poslední co vidí, je vzdalující se taška Karla Kováře. Karel Kovář. Velmi pěkné jméno. Ale není mu ani trochu povědomé. Rozhodne se kluka s blankytnýma očima hodit aspoň pro dnešek za hlavu a holčině, která zrovna přišla, načipuje knížku a stejně jako s ostatníma se s ní mile rozloučí. Kája, Karel, Karlík... Možná by o něm mohl zjistit něco víc.