Netušíš. MAVY |KoliBee| POZASTAVENO

four

,, Mohl bys mi to laskavě vrátit?!" osočil se na malého kluka brunet. Ten strnul v kroku, lítostivě se na něj podíval a schoval za záda telefon. ,,A co bych ti měl vrátit?" dělal blbého a přešlapoval na místě. ,,Hele, ten telefon není hračka a já celkem pospíchám." protočil očima modrooký. Ten malej spratek je tu teprve druhý den a už mu nehorázně leze krkem! ,,Takže mi ho vrať, nebo-"

,,Teto!" zapiští a rozběhne se směr kuchyň. On se rozběhl za ním. ,,Tady jsem! Copak je, Toníku?"

,,Karel mi vyhrožuje!" A je to tady. Teď si bude muset vyslechnout matčin proslov o tom, že je Toník ještě malý a že k němu nemůže být tak hrubý. A přitom nikoho nezajímá, že on musí být za deset minut úplně někde jinde! Tohle všechno si myslel, že bude muset protrpět, ale místo toho se na něj mamka jen soucitně podívá, řekne, že už to musí vydržet jen den a telefon malému Tondovi sebere. Pak ho brunetovi vrátí a ten se přímo rozběhne z domu. Má šest minut, to by mohl stihnout. Běží rychle, jako kdyby těch šest minut bylo jeho posledních. V polovině cesty se ale zarazí.

Proč vlastně tak žene?

Ten imbecil si snad může počkat, ne? A i kdyby, tak tři minuty spoždění se dá ještě tolerovat. Zmírní běh na rychlou chůzi a ta otázka mu dál vrtá hlavou. Co to prostě zabalit a vrátit se zpátky? Peněženku si může koupit novou- jo, ale bude trvat dlouho, než znovu přijde k těm tvrdě vydřeným penězům v té původní. Než si tohle všechno stačí rozmyslet, stojí před dveřmi čajovny. Vytáhne z kapsy mobil a rozsvítí jeho displej. Přesně půl. Martin tu ještě není, no hlavně, že on se sem žene jako blázen.

Otočí se čelem do ulic a na konci jedné z nich už vidí tu blonďatou hlavu. No, teď je to spíš barevný flek, protože jeho dioptrie nejsou zrovna přesné ke stavu jeho očí, ale čím víc se blíží, tím víc rozpoznává určité rysy a barvy. Černé džíny, triko stejné barvy a bomber, překvapivě. Všimne si, že mu mává, ale přijde si tak trapně, že Martin viděl jak jeho směrem mžourá, tak radši jen sklopí pohled ke svým špičkám bot. Peroxidová hlava ho pozdraví, ale Karel najednou mluvit nedokáže. Vyjde z něj jen něco jako zvuk umírající velryby a přijde mu, že u toho i bublá. Snad protějšek pochopí, že ho chce pozdravit.

Martin nijak nereaguje, jen se rozejde směrem ke dveřím čajovny. Co? Proč? Nemá mu snad jen vrátit peněženku? ,,Počkej, co ta peněženka?"

,,Můžu tě ujistit, že ji dostaneš." usměje se na něj a Karlovi se zdá, že mu srdce přeskočí na pravou stranu hrudníku. ,,Teď pojď. Byl jsi někdy v čajovně?"

Ne asi. Tráví tu veškerý volný čas, stejně jako v knihovně, ale vůbec neví, že tu nějakou čajovnu mají.

,,Jo, párkrát jsem tu byl." odvětí jen a nechá si od Martina zdvořile otevřít dveře. Přivítá ho vůně všemožných čajů a příjemné teplo. Rozhodně je tu příjemněji, než venku. Tam se znovu schyluje k bouřce. Karel zamíří ke stolku poblíž recepce, ale Martin šel úplně na opačnou stranu. Chce se s ním snad někam zašít a znásilnit ho?

Ještě větší šok přijde v momentu, kdy se Martin začne zouvat a zaleze do menší oddělené místnosti. Na zemi jsou okolo malého stolečku rozmístěné polštáře a celkově to působí velmi útulně. ,,Kájo? Budeš tam jen tak stát, nebo...?"

Kájo? On mu řekl... Kájo? Na tuhle formu jeho jména není od vrstevníků zvyklí, jen mamka mu takhle říká. Radši nad tím dál nepřemýšlí, jen se probere z malého tranzu a sedne si naproti Martinovi.

,,Takže..." tohle je trapné. Absolutně neví, co by řekl. ,,Potřebuješ... Něco konkrétního, že si mě zatáhl až... Sem?"

,,Ne." odpoví a pořád se blbě culí.

,,N-ne?" povytáhne obočí. 

,,Ne, jen si chci povídat." opře si hlavu do dlaní a Karlovi přijde, že skenuje každičký milimetr jeho obličeje. 

,,Tak jo, tohle je fakt ujetý, možná, že už bych radši-"

,,Dobrý den, dáte si něco?" zastaví jej v odchodu milý číšník.

,,Dvakrát Medovník a čaj... Jaký si dáš?" otočí hlavu směrem ke Karlovi, který jen zírá a snaží se nějak vstřebat celou tuhle situaci.

,,Eh, heh, um... Nevím?" rozkoktá se.

,,Zelený?"

,,Asi-"

,,Fajn, tak k tomu zelený čaj, prosím." Martin se na číšníka usměje, ten mu úsměv oplatí a odejde. Potom znovu věnuje všechnu svojí pozornost Kájovi. ,,Já se tak těším! Čaj jsem neměl ani nepamatuji!"

,,Vážně? A co teda piješ k snídani?" nechápe, jak ho taková hovadina napadla, ale lepší, než kdyby jen zarytě seděl a zíral do zdi.

,,Uhm, většinou kafe?" nakrčí malinko spodní ret a očima se zadívá někam do strany.

,,Kafe?!" Karel vyvalí oči. Jak může tenhle kluk dělat něco úplně stejného, jako on?! Čekal, že řekne, že třeba nesnídá, nebo pije energetické drinky (jak by se od kluka jeho charakteru dalo očekávat), ale kafe?!

Rázem své myšlenky utne. Zase přemýšlí nad úplnými malichernostmi! Ježiš, tak pije kafe, není první a ani poslední!

,,Je na tom snad něco... Špatného?" zeptá se opatrně a přitom si pohrává s cípem svého trika.

,,Ne, není. Teda, jen mě to překvapilo, ale budiž." pohodí rukou, jakoby se nechumelilo. A znovu jejich konverzace utichne. Je slyšet jen lehké pozpěvování rádia a občasné ,dobrý den', když přijdou nový zákazníci. ,,Hele, tohle je fakt divný. Domluvili jsme se, že se sejdeme před čajovnou a ty mě zatáhneš dovnitř? Já chci jen zpátky svojí peněženku!" rozhodí zoufale rukama. Blonďatý chlapec si jen nahlas povzdechne. ,,Ty to pořád nechápeš, že?" zvedne se a posadí se blíž ke Karlovi. ,,C-co bych neměl chápat?" na sucho polkl. Ani trochu se mu tahle situace nelíbila. Martin se nakloní blíž k němu, srdce obou bijou jako splašené. Až se prostor mezi nimi vyplní a Martinovi rty se lehce dotknou těch modrookého momentálně zmateného kluka. ,,Vrať mi tu peněženku a nech mě jít... P-prosím."

Ah, já vím, hrozně dlouho nebyla kapitola, ale prostě jsem neměla nápad a ne a ne se dokopat k psaní. Takže se omlouvám a doufám, že další kapitola vyjde dřív :) Doufám, že jste si kapitolu užili a u další Bye!❤