Netušíš. MAVY |KoliBee| POZASTAVENO

one

Je ráno. Další nudné pondělní ráno. Kluk s blankytně modrýma očima vypíná budík nastavený na telefonu, ale i po jeho vypnutí stále leží v posteli. Nemá zavřené oči, jen klidně leží na zádech a kouká do oranžového stropu. Ano, oranžového. Takto vymalovaný pokoj má už od dětství a začíná ho to víc, než štvát. Konečky prstů si protře stále ospalé oči, nahlas zívne a hrabe se ven z vyhřátých peřin. Svěsí nohy z postele, a i přes to, že má v pokoji koberec, jeho nohy ovane chlad. Ošije se zimou a pomalu přejde k oknu, roztáhne žaluzie a vidí... Nic. Je zataženo a prší. Slyšet je jen bubnování dešťových kapek do parapetu. V jejich městě mají zataženo pořád, nepamatuje si, kdy naposled bylo hezky. Z jeho rozjímání ho vytrhne až žalostné kňučení, ozývající se z chodby. Odtrhne pohled od šedivých nebes a přejde ke dveřím, které otevře a do pokoje se jako povodeň přižene netrpělivý pejsek. Kmitá ocáskem a štěká na chlapce, protože potřebuje na vzduch. Celou noc byl zalezlí v pelechu a teď se potřebuje hýbat! Strká do páníčka čenichem a skáče jako smyslů zbavený. ,,No jo, vždyť už se oblékám." Snaží se zkrotit tu kouli chlupů, ale ta, jakoby ho vůbec neslyšela, si dál vesele piští. Modrooký na sebe hodí jen šedivé tepláky, mikinu, nepromokavou bundu a vychází z pokoje. Ve vstupní hale si nazuje boty, vezme do rukou klíče a vodítko a ještě, než stihne vyjít ven, zavolá na již čilou mamku do kuchyně, že jde vyvenčit Brďu. Nečeká na odpověď, protože tohle dělá dennodenně, je to ranní rutina, která už několik let přetrvává. Před zahradní brankou připne psovi vodítko, aby ho snad nenapadlo utéct, a s hlasitým povzdechem opouští jejich pozemek. Vydá se doprava, k přechodu na druhou stranu. Už pár dní tu chybí semafor, proto by se měl pořádně rozhlédnout, jestli se ze zatáčky neřítí žádný blbec, ale on ví, že jejich ulicí nikdo nejezdí, proto dělá jakoby nic a silnici přejde.  Tam se vydá dál, rovně za nosem a ocitá se v místním parku. Sice je jaro, ale park pořád působí podzimním dojmem. Všude mokro, bahno, absolutně nic nekvete. Ale tím se náš kluk nijak netrápí. On ví, jak vypadá park, když je hezky. 

Asi půl hodinky ještě bloudí parkem, dokud neuzná za vhodné odejít. Cítí, že bunda začíná těžknout a jeho boty jsou promočené skrz na skrz. A Brďova srst na tom byla taky celkem špatně. Proto na konci kamenné cestičky, po které celou dobu šli, zahnul doleva. Ale co čert nechtěl, Brďovi najednou asi hráblo a začal modrookého tahat pryč. ,,Stůj, notak! Hej!" Klopítá za ním. Zrazu se mu vysmekne vodítko z rukou. Chce po něm ještě rychle hmátnout a psa zastavit, ale nemotorně zavadí jednou nohou o tu druhou a skončí v bahnité kaluži. ,,Doprčic!" Praští pěstmi do země. Zvedne pohled a rozhlídne se, kam to zatracené psisko mohlo zdrhnout?! Najednou uslyší křik a naléhavé volání o pomoc. Ozývalo se zpoza nedalekého keře. Jestli Brďa někoho pokousal... Klopýtavě se rozběhne na zvukem. 

,,Sakra!" Zakleje ten dotyčný, jehož obličej začal Brďa okupovat svým jazykem. 

,,Brďo! Brďo! Brďo, k noze!" Volá jako blbeček majitel, ale on se ani nehne a dál oblizuje toho blonďatého pána. 

,,Ah, dobře. Tak slez! Uhni, pejsku!" Oboří se na něj a on kupodivu poslechne. Kecne si na zadek a jen nevinně kouká. Modroočko chce okamžitě tomu nebohému člověku podat ruku, ale rychle si to rozmyslí, jelikož tahle osoba si to nezaslouží! Ani trochu!

,,Carev?!" Vydá ze sebe přidušeně a jen zírá.

,,Eh, my se známe?" Povytáhne obočí ten blonďatý kluk.

,,Ne... Teda ano! Vlastně ne! Jakože ty mě ne a já tebe jo... Teda-"

,,Jo, jasně." přeruší to žvatlání a plácání nesmyslných vět. Zvedne se ze země a snaží se pořádně oprášit bomber v olivové barvě. ,,Sice jsem to absolutně nepochopil, ale ty asi víš, o čem mluvíš, takže to nechme plavat." Zakření se a vytáhne ze zadní kapsy telefon, kontrolujíc, jestli nemá popraskaný displej.  

,,Výborně! Takže, když to můžeme nechat plavat," přišoupne se modrooký blíž ke svému psovi. ,,Já si vezmu tady Brďu, půjdu domů a už se v životě neuvidíme." Otočí se na patě a společně se psem chce odejít, ale blonďáček ho stejně zastaví.

,,To mi ani neřekneš jméno?" Nechápavě zavrtí hlavou a kouká přímo do očí našeho bruneta. 

,,K čemu ti bude?" Sevře v ruce pevněji vodítko. Tahle situace se mu nelíbí.

,,Já nevím, tak když znáš ty mě, nebylo by fér, kdybych znal i já tebe?" Rozhodí rukama.

,,Možná jo, ale já nehraju fér." Zazubí se. Blonďatý po něm jen hodí pohled jako "Děláš si srandu?" a dál propaluje ty pomněnkové oči.  ,,Fajn. Jsem  Karel, stačí to?" Obrátí oči v sloup. Pak si ale vzpomene, že dnes je pondělí a on by se měl vrátit domů a začít se chystat do školy. ,,Kolik je hodin?" 

,,Když se seznamuješ, tak se běžně ptáš kolik je hodin?" Zasměje se.

,,Nech si ty kecy, musím do školy." Nervózně přešlápne z nohy na nohu. 

,,To já musím taky... Je 7:35."

,,Cože?!" Vyvalí oči Karel. 

,,Nekřič na mě, já za to nemůžu!" Zvedne ruce v nevinném gestu. To už však brunet nevidí. Jakmile slyší čas, jako blesk se otočí a utíká směrem k domovu, táhnouc psa za sebou. 

,,Hej! Co za rasu je ten pes?!" Slyší ještě volat toho kluka.

,,Parson Russel teriér!" Stihne křiknou, než zmizí za zatáčkou. 

Ještě za běhu pořád nemohl přijít na to, proč chtěl vědět rasu toho psa. Bylo to... víc, než zvláštní. Každopádně byl rád, že už je jinde, než v přítomnosti Martina Careva. Toho oblíbeného kluka z vedlejší školy.