Klaviatura

1.kapitola

Venku sněžilo. Velké vodou nacucané sněhové vločky se líně snášely k zemi a pokrývaly tak špinavý skoro rozpadlý chodník. V jednom z těch nejošklivějších a nejstarších domů, které stály v té nejšpinavější ulici města, seděl chlapec a s nosem přitisknutým k omatlanému oknu sledoval okolní dění. 

Jeho hnědé čokoládové oči často zalétávaly ke staříkovi choulícímu se na zápraží děravého sousedního domečku. Starý pán se třásl zimou a snažil si přitáhnout co nejblíže k tělu otrhané cáry něčeho, co by se jen stěží dalo nazvat oblečením. 

Znalec lidské mysli by si pomyslel, že tomuto hochovi je stařečka líto. Skutečný odborník by však poznal, že v něm vidí sám sebe za několik let. 

"Williame!" ozval se vřískot z nitra budovy. Chlapec za oknem protočil oči, povzdechl si a zmizel.

Stařeček krčící se na schodech se zědavě otočil za hlasem, ale když neuviděl nic zvláštního, zamumlal něco o "blbejch uřvanejch ženskejch" a zavřel oči ve snaze zmírnit své utrpení. Horní ret schovávající se pod dlouhým šedým plnovousem se mu chvěl zimou a tvář už měl skoro bílou. Zmrzlé uši si schovával pod dlouhými šedavými vlasy, na které mu dopadaly tlusté sněhové hvězdičky.

Pomalu se stmívalo, na město dopadal silný povlak černé tmy. Do ticha narušovaného jen občasným zapleskáním noh chodce na rozbředlém sněhu se ozval dlouhý skřípot dveří, mezi kterými se protáhl až moc hubený chlapec se špinavými blonďatými vlasy. V ruce křečovitě svíral tlustý krajíc chleba a kousek starého smradlavého masa.

Stydlivě přistoupil až ke staříkovi sedícímu na kamenných schodech sousedního domu. Muž se šedými vlasy spal ukolíbaný mrazem a i ve snech se mu zdálo o zimě a hladu.

Náhle zaslechl hlas: "pane, tady jsem vám přinesl něco k jídlu."

Nevěřícně vykulil oči, když spatřil chléb a vepřové v rukou chlapce. Rychle vymrštil paži a chňapl po dlouho vytouženém jídle, aby si to náhodou ten kluk zase nerozmyslel.

Will polekaně ustoupil o pár kroků dozadu. Tak rychlou reakci od starce zmoženého zimou rozhodně nečekal. Překvapeně ho sledoval, jak rychle hltá jídlo a z pusy mu létají drobečky, které se společně se slinami zachytávají v dlouhém vousu.

Když starý muž spořádal darované jídlo, dlouze a zkoumavě si chlapce prohlédl. "Díky kluku," zabrblal, "nějaký oblečení bys náhodou neměl?"

"Asi... asi neměl, promiňte," koktal hoch a rozpaky zčervenal. Obrátil se na patě a rozběhl se ke dveřím rozpadajícího se domu, v němž bydlel.

Stařeček rychle polkl poslední sousto chleba a křikl: "počkej kluku!"

Bloňdatý chlapec se váhavě zastavil, ale neotáčel se.

"Jak se jmenuješ?" otázal se ho, i když už si byl skoro jistý jeho křestním jménem a upřel na chlapce své černé tmavé oči.

"Will," šeptl a obrátil se k němu. Uvažoval, jestli by uškodilo říct starci celé jméno. 

"A dál?" zamumlal stařík prohlížejíc si něco v rozbředlém sněhu.

"William Morten," zašeptal tak potichu, aby ho starý pán neslyšel.

Černooký muž však netrpěl špatným sluchem jako většina jeho vrstevníků. Jméno chlapce ho docela zajímalo, a také ho potřeboval ke svému dalšímu plánu.

"Morten jo? Bydlíš tady, co?" uchechtl se pod vousy. Neušlo mu, jak sebou chlapec trhl. "Mrkni se zejtra večer před dveře, co ti tam vítr přinesl."

Zachechtal se tak podivně, až z toho Willovi naskočila husí kůže. Nevypadal jako někdo, kdo před pár minutami skoro umrzl. Chlapec se bez odpovědi protáhl dveřmi do domu jeho otce a tichounce je zavřel. Nechtěl, aby zaskřípaly, jako vždy.

Když se ale ozvalo dlouhé zavrzání, zatnul zuby, a přiložil si ruce na uši. Jak tento protivný zvuk nesnášel! Miloval hudbu, krásné a tajuplné tóny tvořící dokonalé melodie, ale žádný hudební nástroj si nemohli dovolit. Jediné, co kdy měl, byla malá píšťalka ze dřeva stromu, který rostl někde u potoka. Tu mu ale matka už dávno sebrala...

Zejtra večer před dveře, opakoval si vduchu starcova slova. Zajímalo ho, co tam bude. Od takových lidí nikdy nevíš, co máš čekat, napadlo ho ještě, když uléhal na starý gauč a přikrýval se lehkou děravou přikrývkou. 

Za chvíli už poklidně spal.