Klaviatura

2.kapitola

Další den večer seděl William na schodech u dveří starého domu a vyhlížel stařečka, kterému včera daroval jídlo. Srdce mu zběsile tlouklo a nohy se mu nervozitou třepaly. Chytil se za kolena a šeptal si sám pro sebe: "nemáš důvod být nervózní. Uklidni se, v klidu." Byl zvědavý, co starý pán udělá, zajímalo ho, jestli se vůbec objeví. 

Tmavě čokoládově hnědé oči se jako dýky zabodly do země. Rozblemcaný sníh připomínající jakousi šedou kašovitou hmotu přikrýval jindy až moc špinavý chodník a slunce se už pomalu blížilo k západu. Venku nikdo nebyl, ale to bylo v této části města naprosto normální. Zlověstný špinavý klid prostupoval ulicí a nudil zdejší obyvatele.

Náhle se z vnitřku domu ozvala hlasitá tříštivá rána a hlasitý ženský křik. Blonďatý chlapec se s hlasitým povzdechem  jako duch protáhl dveřmi, které si odpustily své obvyklé zaskřípění a stanul v malé špinavé místnosti čelem přímo ke své matce. 

Byla to korpulentní žena s mastnými hnědými vlasy a stejně barevnýma očima. Obličej měla neustále stažený do rozzlobené grimasy, nad níž trůnil malý bambulkovitý nos. Její tvář postrádala ženské jemné rysy, a celá působila tak nějak hranatě, jako by byla vytesaná z kusu kamene. 

"Williame!" vřískla svým charakteristicky ječivým hlasem, "jak si to jako představuješ?" 

Chlapec se rozhlédl po místnosti, kde se na zemi válely střepy bílého talíře. Pohled mu padl na tři dny nemyté nádobí ve dřezu, prohlédl i pohovku prožranou od molů a odpověděl tiše: "co si mám představovat?"

"Tenhle talíř," procedila mezi zuby a ukázala masitou rukou na střepy, "byl můj nejoblíbenější. A ty si z něj klidně žereš a potom ho rozbiješ!"

"Ale, já ho nerozbil," namítl ublíženě, "to tys ho rozbila." 

"Jak to se mnou mluvíš!" zařvala matka, rozpřáhla se a uhodila dlaní Willa do hlavy, "já dělám všechno proto, aby ses měl dobře, a ty se ještě opovažuješ mi lhát! No hrůza!" Odmlčela se, aby mohla vymyslet vhodný druh trestu, když tu se najednou ozvalo rozpačité zaklepání na dveře.

Žena se podívala na svého syna, který se zaradoval, že ho někdo osvobodil od matčina hněvu, a šel otevřít dveře. S nechutí stiskl odporně lepkavou kliku, ale za dveřmi nikdo nestál. 

Náhle překvapeně zalapal po dechu a měl pocit, že mu srdce vyskočí z hrudi. Na ulici, přímo před jejich domem, stálo černé obrovské křídlo. Otevřel ústa překvapením a jako v tranzu přešel po schodech dolů, nohy zabořil do zšedlého mokrého sněhu a s hlasitým pleskáním přešel ke klavíru.

"Williame, kdo to je?" ozval se hlas jeho matky z nitra domku, ale on jí vůbec nevnímal. Došel až k nádhernému hudebnímu nástroji a obdivoval jeho krásu a vznešenost. Přejížděl prsty po hladkém povrchu křídla a poté nedočkavě nadzvedl víko, pod kterým se skrývala bílo-černá klaviatura.

"Úžasné," vydechl nadšeně a oči mu zasvítily štěstím.