Klaviatura

3.kapitola

Will poprvé v životě viděl klavír. Jeho nadšení bylo nepopsatelné. Pomalinku, aby snad klapkám neublížil, natáhl hubené prsty a stiskl jednu z kláves. 

Nic se neozvalo. Ani jeden hloupý tón, ani malinký lahodný zvuk, který by potěšil chlapcovi uši. Zmateně sáhl na další klávesu. Znovu ticho.

Williamovo okouzlení začala pomalu střídat panika. Rychle pokládal prsty na bílé a černé klapičky. Doufal, strašně moc si přál, aby mohl hrát. Aby mohl slyšet alespoň jediný tón vylouděný tímto obrovským, ale přesto jemným nástrojem.

Věčný klid tohoto města, narušovaný jen občasným křikem a skřípotem dveří, prořízl nádherný hluboký tón. Třepotal se ve vzduchu jako lehounké zabroukání, pomalu pronikal do všech uší této čtvrti, jejíž obyvatelé se přesvědčovaly, že je šálí sluch.

Blonďatý chlapec šťastně pozoroval jedinou klávesu, která hrála. Když se dostatečně nabažil tohoto tónu, který už pomalu bledl, položil ukazováček na stejné místo a znovu stiskl. Nic se ovšem nestalo. Ten krásný libý tón, který před chvílí tancoval uličkami, se znovu neozval.

V čokoládových očích by teď kdokoli mohl vidět strach a zmatek. William rychle a zoufale zmáčkl náhodnou klapku, která k jeho obrovskému překvapení hrála! Zvedl ruce a zaujatě si prohlížel nástroj. Dal by ruku do ohně za to, že před chviličkou tato stejná klávesa zarytě mlčela.

S nadějí v očích ji pomalu stiskl ještě jednou. Znovu ticho. "To není možné," zamračil se. Dělo se tu něco, co opravdu nechápal.Pak ho něco napadlo. Rozhodl se zkusit znovu první hrající klapku. Krásný hluboký tón znovu překvapil město. Nadšeně položil prst na druhou klávesu, která už mu jednou zahrála. Ten zvuk se ozval znovu.

Vedený jakousi pohádkovou silou stiskal náhodné bílé i černé klapičky. Vratká, nejistá melodie putovala od dveří ke dveřím a tahala malé i velké, staré i mladé, od stolu s večeřemi. Všichni jako táhnutí neviditelnými provazy šli za hudbou, která se k jejich uším dostala málokdy.

William pochopil tajemství tohoto klavíru. Byla v něm uvězněna jakási skladba a on byl pouhý otrok muziky. Musel hrát přesně v tom pořadí, v jakém to po něm klaviatura chtěla. Ačkoliv byl necvičený, tóny ho ovládly natolik, že hrál a nesoustředil se na nic jiného. Nebylo to sice tak hezké, tak nádherné, jako od dobrého klavíristy, ale všem,a hlavně chlapci, to úplně stačilo.

Hlasité zavrzání, které by jindy vnímal úplně každý, v klavírním koncertu zcela zaniklo. Nikdo si nevšiml, že na prahu rozpadajícího se domu stanula tlustá, zamračená žena s mastnými vlasy, jejíž ústa se při pohledu na svého syna sedícího u křídla, které by se dalo určitě prodat za spousty peněz, otevřela.

Nádhernou skladbu ukončil jediný vysoký tón pronikající do srdcí všech přítomných. I do srdce chlapcovi matky, která v sobě na chvíli objevila štěstí, jež nikdy nepocítila. 

Náhle všichni přihlížející zpozorněli. Chlapec jakoby přirostl k tomuto hudebnímu nástroji. Nějaká neviditelná síla ho vcucávala dovnitř, táhla ho dál a dál, přímo do nitra muziky. Ozval se vyplašený výkřik, nějaké malé děcko začalo plakat. Někteří lidé ustoupili o pár kroků zpátky, jedna černovlasá dívenka utekla a s hlasitým prásknutím zmizela za nejbližšími dveřmi.

Chlapcovi hubené nohy koukaly z nitra klavíru, poté něco prásklo a William byl pryč. Chvíli panovalo zlověstné ticho, poté se ozval křik. Všichni začali utíkat do svých domovů, zamykali dveře a křižovali se před ďábelskými silami.

A klavír, mrtvolný a zlověstný stál v rozbředlém sněhu a klidně si měřil korpulentní ženu stojící na schodech s ústy stále otevřenými dokořán.