Words are nothing |DRARRY| POZASTAVENO

Kapitola osmá

,,Pst, Draco uklidni se." šeptal a snažil se blonďáčka zklidnit, ale pořád sebou škubal.

,,Pusť mě, Pottere! Pusť!" snažil se nebelvíra odstrčit co nejdál, ale jeho paže byly mnohem silnější, než ty Dracovi. ,,Máš jediné štěstí, že u sebe nemám hůlku!"

,,Neslyšela jste něco, paní Norrisová?" ozval se slizký skřehotavý hlas, který vycházel zpoza rohu. Filch.

,,Zvedni se, Draco! Rychle!" sykl po něm a čekal, že aristokrat začne něco dělat, ale on pořád seděl a ani se nehnul.

,,Že by nějací nespaví študenti? Co myslíte, paní Norrisová?"

Harrymu nezbývalo nic jiného, než popadnout plavovlasého do náruče a doslova vysprintovat schody do severní věže. Jakmile se dostal nahoru, uvědomil si, že dole nechal své věci. Vcelku vzácné věci! Proto jen doufal, že Filch, ani ta jeho šílená kočka nic nenajdou. Opatrně Draca posadil a opřel o zeď vedle obrazu. Ať se snažil jak se snažil, ani s ním nepohnul. Prostě bude muset vzbudit Buclatou dámu. Měl to štěstí, že dole nechal jen Pobertův plánek a plášť, jinak by byl v koncích. Slůvkem Lumos rozsvítil konec hůlky modrým kolísavým světýlkem a lehce zasvítil dámě do obličeje. Ta se s celkem hlasitým zívnutím probrala a Harry si musel přiložit prst na rty, aby ji naznačil, že má vydávat co nejméně šramotu. Po očku ještě koukl na aristokrata, který už to zřejmě zabalil a usnul.

,,Dobrý den, mohla byste nás prosím pustit dovnitř?" zašeptal skoro neslyšně.

,,Cooože too?" rozezněl se její hlas chodbou.

,,Znovu jsem něco slyšel, paní Norrisová. Vy ne?" ozvalo se z úpatí schodů.

,,Prosím, potichu!" Harry měl smíšený pocit. Úplně přesně nevěděl, jestli nechtěl, aby je slyšel Filch, nebo se probudil... Draco.

,,Ah, pan Potter má zase nějaké tajemství?" zachychotala se.

,,Ne, jen jsem se byl projít. Nemohl jsem usnout. Tak, pustíte mě dál?"

,,Jistě drahý, ale nejdřív heslo." ošila sebou a zatvářila se na Harryho vkus, až příliš tajemně. Harry zašeptal příslušné slůvko a Buclatá dáma mu zpřístupnila cestu. On popadl Draca a než stačila Buclatá dáma namítnout něco na to, že dovnitř zmijozelští nesmějí, Harry už byl dávno ve společenské místnosti a přemýšlel, co se spícím Malfoyem.

,,Máte příšerně uřvanou strážkyni." protáhl se v křesle aristokrat a uvelebil se tak, aby mohl celou jeho maličkost schovat do křesla. Vypadal jako kotě, malé zranitelné kotě. Jen kdyby tak nevystrkovalo drápky.

,,Všiml jsem si." přidřepl si ke křeslu, aby viděl Malfoyovi do tváře. ,, Ale tady zůstat nemůžeš."

,,Proč? Nejsem snad u Zmijozelů?" breptal z polospánku.

,, Ne, to teda nejsi." A přesně po doznění této věty v Dracových uších, se vymrštil do sedu a začal se okolo sebe panicky rozhlížet. Jak je to možné?! Jak se dostal k Nebelvírům?! Proč ho sem Potter sakra vtáhnul?! Chce ho zabít, nebo tak něco?!

,,Jak jsem se sem-"

,,Asi jsi usnul. Já tě sem donesl. Měl bys mi být vděčný." zastrčil hůlku zpátky do zadní kapsy kalhot.

Vděčný? Vděčný?! Proč by sakra měl být vděčný za to, že ho Potter zatáhl tam, kam by při všech smyslech ani nepáchl?! ,,Jak se odsud dostanu?!" zasyčel na Harryho. ,,A kolik je hodin?! Měl bych spát, zítra mě čekají zkoušky a já tu trčím s..." ukazoval na Pottera, hledajíc vhodné slovo. ,,S tebou." povzdechl si a znovu se celý zabořil do křesla.

,,Poslyš, Draco." prolomil Harry ticho, které hodnou chvíli panovalo. ,,Ty... Ty víš, jak vypadají Nebelvírské ložnice?"

,,A to je sakra co, za otázku. Samozřejmě, že vím." A v ten moment aristokratovi došlo, že se prokecl. Neuvěřitelně prokecl. ,,Ty hade." hodil po Potterovi nevraživý pohled. Ten se jen smál od ucha k uchu.

,,Sice jsem nikdy u Cormaca nebyl, ale nejspíš má ložnici stejnou jako já. Nebo hezčí? Co, Draco?"

,,Tohle nikdo nikdy neměl zjistit! Obzvlášť ty ne, Pottere!" vyskočil z křesla a začal Harryho pronásledovat. Ten předním utíkal po Nebelvírské společenské místnosti jako smyslů zbavený a hihňal se jak blázen. ,,Nesměj se!" svalil se znovu do křesla a snažil se popadnout dech. Nebelvír to neviděl a nejspíš bral tuhle situaci opravdu jen jako srandu, ale takhle to ani zdaleka nebylo pro zmijozela. Vždyť tohle věděl jen Blaise! Ani Pansy o tom neřekl! Stále vysmátý Potter se svalil na zem vedle křesla a dál Draca popichoval narážkami na jeho vztah s Cormacem. A mladého aristokrata to přestalo bavit. Vytáhl ze zadní kapsy hůlku, kterou si vzal pro případ obrany. A jedním kouzelným slůvkem ,,Sectumsempra!" sekl mladého nebelvíra do boku. Ten bolestivě zakňučel a svalil se na zem, vedle kamen. Aristokrat se okamžitě zvedl ale ještě předtím, než odešel, věnoval Potterovi jeden letmý pohled. Jeho oči byli plné bolesti a zármutku. Harry... Mu přece pomohl... A on se odvděčil takto? Neměl si z něj utahovat! Zmijozel si na to okamžitě zakázal myslet a bez dalších okolků se ztratil v temné noci.

Harry se kroutil v bolestech a jeho mozek nedokázal smysluplně pracovat. Co udělal tak hrozného? Vážně se Draca tak dotklo jeho pošťuchování, že ho tu radši nechá vykrvácet?! Znovu bolestně zakňučel a schoulil se do klubíčka. ,,Harry!" ozval se vyděšený křik zrzavé dívky. Díky bohu! Ginny! ,,Harry! Kdo ti to provedl?!" přiklekla k němu a konejšivě ho začala hladit po rameni. ,,N-nemohl jsem sp-spát. M-myslel jsem, ž-že si trochu přitop-přitopím v kamnech a s-sekl jsem s-se hráblem..." zalhal. Nemohl Draca prozradit, i když vážně chtěl! Něco mu to prostě nedovolovalo.

,,Jak se ti to povedlo?! Počkej," sundala si mikinu, kterou měla nataženou přes noční košili a přitiskla ji k boku nebelvíra. ,,Jdu pro madam Pomfreyovou." A s těmito slovy vyběhla z nebelvírské místnosti.