Words are nothing |DRARRY| POZASTAVENO

Kapitola pátá

Musela jsem přepsat konec, protože se moc podobal jedné z Drarry knížek tady na WattPadu a to já nechci :) proto kapitolu znovu publikuji ;)

Nejistě se díval na Dracovo pod vzlyky třesoucí se tělo. Nemůže ho přeci tady takhle nechat. Ale na druhou stranu... už ho štve jak pořád někoho zachraňuje nebo utěšuje! To si ty lidi nemůžou pomoct samy?

Ještě chvíli v něm zápolili tyto dvě  stránky.

Pomoct, utéct?

Vzdal to. Jeho světlejší stránka zvítězila. Vstal a popošel o něco blíž k Zmijozelovi. Natáhl roztřesenou ruku k aristokratovu ramenu a lehce ho po něm pohladil. Dotýkal se ho tak jemně, jako by jeho tělo bylo z porcelánu a mělo se rozpadnout, kdyby přitlačit.

,,Co zas blbneš Pottere! Sundej ze mě tu tvojí pracku!" zatřásl ramenem a Harryho ruka skončila podél jeho těla.

,,Ne, to ty blbneš! Nech si pomoct, prosím!" dupnul si Harry.

Zmijozel protočil očima. Oh, bože... kam se to zase dostal. Zaujal svojí dosavadní polohu- hlava pod polštářem- a nechal Harryho dělat si co chce. Už na tom nezáleží. Před Potterem se ztrapnil víc než dost, tak proč v tom nepokračovat?

,,Fajn..." zabrblal.

Nebelvír se posunul ještě o kousek blíž.

,,Musíš vyndat hlavu z pod toho polštáře... jinak to nepůjde."

Jako odpověď se mu dostala salva nadávek na jeho osobu. Pak se aristokrat stejně zvedl a hodil po Harrym nenávistný pohled.

Teď přišla řada na mechoočka. Opatrně roztáhl ruce a obmotal je okolo Draca. Ten se ani nehnul. Seděl a přemýšlel, co že to ten Potter zase dělá! Takhle on mu pomáhá?!

,,Prosímtě přestaň!" odhodil aristokrat jeho ruce a z posledních sil se postavil. ,,Nechápu jak mi tohle může pomoct! Děláš ze mě idiota!" zakřičel, odpochodoval ke dveřím a s třísknutím je za sebou zavřel.

Tohle byla pro Harryho rána do srdce. Chtěl mu pomoct... ale na druhou stranu, nevěděl, proč zrovna objetím? To si myslel, že mu mladý Zmijozel skočí do náruče?

Myslel?

Myslel.

Už jenom ten podivný pocit, když měl položenou ruku na jeho rameni...  jakoby mu v břiše motýly uspořádaly bál. Zhluboka se nadechl a vydechl. Nechá to být. Určitě jde jen o nějaké poblouznění. Už delší dobu neměl holku, tím to bude. Zvedl se z postele, na které do teď seděl a opustil komnatu stejně jako Malfoy.

,,Ahoj." pozdravil tři postavy sedící okolo krbu v hlavní místnosti Nebelvíru.

,,Ahoj, Harry." přicupitala k němu dívka a objala ho. ,,Proč tak sklesle?" zajímala se.

,,Mio... nic mi není. Jsem v pohodě." donutil se Harry k úsměvu. Dívka poznala, že lže, ale dál už se neptala. Proto jí měl Harry rád. Když šlo o tyhle věci nikdy se na nic neptala. Pohodlně se usadil do velkého křesla. Mělo na sobě vzory červených růží a opěrky zdobily zlatí lvy. Přímo se vybízelo k tomu, aby si na něm Harry aspoň na chvíli zavřel oči. Ale jeho myšlenky, které pracovaly na plné obrátky mu to nedovolili. V duchu je proklel a zahleděl se do zhasínajícího ohně.

,,Proč?! Proč tam nemůžu přidat Chvostovník, když je tam tahle kytka?!" flustrovaně si prohrábnul Ron vlasy a již po několikáté se na Hermionu zoufale podíval.

,,Protože by tě to rozcupovalo na milióny částí! Na tohle neexistuje vysvětlení, to si prostě musíš pamatovat." odpověděla o něco klidněji dívka a zadívala se zrzkovi do očí. Její tváře nabrali červenou barvu, když se na ní zrzek usmál.

,,Takže co nesmíš nikdy smíchat dohromady?" pokračovala dál v doučování Rona.

,,Chvostovník a Kvantovník." odpověděl zrzoun sebejistě.

,,Správně!" vypískla hnědovkáska a pocuchala klukovi naproti ní vlasy. ,,Myslím, že pro dnešek toho bylo až, až. Půjdeme si lehnout, ne?" položila otázku Mia. ,,Co ty na to Harry? Jdeš už taky spát?" obrátila se na Harryho. Ten už ale dávno snil a pravidelně oddechoval.

,,Necháme ho tady?" zeptal se Ron a hlasitě si zývl. Dívka přikývla a Harryho jen přikryla dekou, kterou našla po ruce. Kluk uhasil oheň v krbu.

,,Dobrou Harry." zašeptala dívka a políbila kluka do vlasů. ,,Dobrou Rone." rozloučila se i s Ronem, ale jiným způsobem. Políbila ho na rty.

,,Dobrou Mio." usmál se a odešel do svého pokoje.

Kdyby jen věděli, že Harry nespal.

Pousmál se nad tím. Mohli mu říct, že jsou spolu. Už od začátku to bylo jasné. I přes všechno jejich dohadování bylo v Ronových očích vidět, že je do Hermiony zamilovaný až po uši, třeba že o tom ještě nevěděl. Spokojeně se zachumlal pod deku, kterou ho Mia přikryla a i přes jeho myšlenkové pochody se mu podařilo na chvíli usnout.