2. kapitola

27 2 0
                                    

Zdá se mi, jak mi Filip volá, že se něco děje s jeho maminkou. Že jí není dobře, nebo co....

I love you, I love you.... jsou tři ráno a někdo volá. Celá rozespalá se podívám na obrazovku.... Filip. To ne.

,,Halo?" Ozvu se.
,,Ahoj Nino..." zní dost vyděšeně ,,co mám dělat? "
"Já... já nevím, zkus jí pohladit, říct, že vsechno bude v pohodě...."
,,Počkej, jak víš, co se děje? "
To ne, prozradila jsem se.
,,Halo" křičí do telefonu.
,,Hele, stav se za mnou. Hned teď. Musím ti něco říct."
,,No.... tak dobře " zaraženě odpovídá ,,Za pět minut jsem tam."
-----
,,Nevím co mám dělat. Tady se vážně něco děje." Vykládám Filipovi.

Ten jen zaraženě sedí. ,,Hele, to vypadá, že dokážeš měnit budoucnost, nebo tak něco... myslíš, že bys dokázala uzdravit mou mámu? "
,,Já nevím jak"
,,Prosím, zkus to" už skoro brečí. Chápu ho. Má ji moc rád.

,,Tak jo, zkusím to." Prolomím dlouhé mlčení a Filip mě obejme.
---
Ležím v posteli. Jsou čtyři ráno a já přemýšlím, co budu dělat. Jak jí mám pomoct. Vždyť ani nevím, jestli to dokážu. V tom je asi největší problém. Nevěřím tomu, že to jde.

Počkat, kdybych to ale neuměla, jak bych si přivolala autobus, zastavila čas, zahlédla budoucnost? Musí to jít. Teď nebo nikdy.
Zhluboka se nadechnu a přesouvám svou energii do Filipové mámy. Musí to vyjít. Nemůže mu zemřít. Prostě nemůže.

Uvězněná v budoucnostiKde žijí příběhy. Začni objevovat