Domem se rozléhal strašlivý hluk. Řinčení zbraní a především hulákání lidu. Nedalo se přesně rozeznat, co říkají, pouze bylo slyšet, jak křičí a to rozhodně ne z radosti. Od stodoly se k dílně linulo nebezpečné teplo. Za okny se mísila červeň s září zlatavě oranžové. Občané s pochodněmi zapálili stodolu, zatímco ostatní prohledávali zbytek domu.
Starý pán popadl za ruku mladšího z chlapců. Přitáhl si ho k sobě. Otočil ho zády a roztrhl mu košili. Jeho starší bratr se krčil pod oknem a po očku sledoval ten chaos venku na dvoře. Když zaslechl trhající se látku, ohlédl se. Zděšeně se roztřásl.
„Otče, copak to děláš?" ptal se rozechvělým hláskem. Zhluboka oddechoval. Ne, že by otci nevěřil, ale byl na bratra fixovaný a nelíbil se mu výraz v otcově tváři.
„Nikdy vás nedostanou. Tihle ani nikdo jiný. Jsem na všechno připravený. Stačí zprovoznit ty hodiny."
„Jaké... hodiny?" Chlapcův tón zněl čím dál víc zoufale. Starý muž se začínal usmívat. Do řeči mu pronikal tichý smích. Přesto se jeho oči ve světle hořícího domu leskly slzami.
Pohladil mladšího hocha po odhaleném rameni, na němž se blýskala zářivě modrá kérka vzdáleně připomínající jakousi rostlinu nebo spíš křídlo. Poté pomalu, ale silně přejel ukazováčkem po dlouhé čáře vedoucí od ramene až téměř k páteři, následně takto obtahoval jednotlivá pírka v určitém pořadí. Tlačil tolik, že se hoch prohnul v zádech a zasyčel bolestí.
Druhý kluk vyděšeně udělal pár kroků vpřed a natáhl k bratrovi ruku, ale zastavil se. Věděl, že otec mu nedělá nic špatného, alespoň prozatím. Přesto neměl rád, když viděl brášku trpět, proto raději odvrátil zrak. Pohled mu opět přistál na okně. Zahlédl, jak se průzkumníci z domu vracejí. Očividně oznamovali zbytku skupiny, že v domě nic nenašli. Několik vesničanů vhodilo dovnitř domu okny pochodeň. Rozhlíželi se kolem a koukali, co přehlédli. Pak se oči jednoho z nich zahleděli přímo k nim.
„Zapomněli jsme ještě jedny dveře! Tam!" zvolal jasně a zřetelně, takže mu hoch rozuměl i přes zamčené dveře a okna. Hbitě se ohlédl po otci.
„Otče, nevím, co chceš dělat, ale měli bychom utéct. Jdou sem," naléhal.
„Ještě chviličku," nenechal se muž vyvést z míry.
Na chlapcových zádech se otevřela dvířka. Uvnitř zahlédl to, co hledal. Uprostřed složitého mechanismu byly zasazeny ozdobné kapesní hodinky, nyní ciferníkem odvrácené od starého muže. Pán zahrabal rukou po zemi, až nahmatal mezi rozkutáleným nářadím malý šroubovák. S jeho pomocí se dostal dovnitř hodinek. I méně zkušený kutil by si všiml, že v mechanismu chybí jedno ozubené kolečko. Shodou náhod bylo zrovna jedno přilepené z vnitřní strany uzávěru. Muž jej odlepil, zasadil na své místo a hodinky znovu zašrouboval.
„Proboha, otče, co to tam vyvádíš?!" žadonil chlapec teď už opravdu nešťastně.
„Přesně na tuhle chvíli jsem se připravil. Každý z vás má uvnitř zabudovaný sebedestrukční mechanismus. Stačí pouze zlehka natáhnout ty hodiny..."
Hoch vytřeštil oči. „C-cože? N-ne... To ti nedovolím!" S tímto výkřikem se vrhl proti otci, který již natahoval hodinky. Kvůli chlapcovu útoku je však natáhl příliš.
V tu ránu dav vyrazil dveře dílny a sedláci s vidlemi naběhli dovnitř. Obklíčili starého pána i s jeho syny.
„Vzdej se, Nikito. Už nemá cenu ty děti ďáblovy skrývat. Vydej nám je a možná budeš ušetřen," pronesl přibližně pětačtyřicetiletý muž s hnědým plnovousem a beranicí na hlavě. Hleděl na chudáka Nikitu Vitalieviče přísným pohledem starosty obce. K tomu všemu na něho také mířil vidlemi.
„Nikdy je nevydám! Budete mi je muset vyrvat z mých mrtvých spárů," vrčel Nikita a plivl starostovi do tváře.
Muž se znechuceně otřel tvář a zamračil se. „Tak dobře. Jak chceš."
„Bráško, já se bojím," choulil se chlapec bez košile ke svému staršímu bratrovi.
„Neboj. Až řeknu: teď, budeš utíkat jako o život, rozumíš?"
„Cože?" nechápal. Jeho bratr mezitím protáhl ruku dozadu a zavřel dvířka na jeho zádech, která zůstala stále otevřená. Poté ho pevně chytil za ruku. Lidé už se napřahovali vidlemi proti Nikitovi.
„Teď!" vykřikl hoch a proklouzl pod nohama bojovně rozkročených sedláků. Brášku táhl za sebou. Ten se rychle rozkoukal a uháněl, co mu nohy stačili.
Ohlédl se teprve tehdy, když uslyšel výkřik. Vytřeštil oči. Viděl tvář svého otce, která za ním zoufale hleděla. Natahoval za nimi ruku, ale nebylo mu to k ničemu. Starostovy vidle se mu zabodly přímo do krku. Na studenou kamennou podlahu odkapávala teplá rudá krev.
„Otče!" vyjekl nešťastný hoch. Chtěl zabrzdit, ale bratr jej táhl pořád dál.
„Neohlížej se," přikázal.
Chlapec pouze se slzami v očích odvrátil zrak a spolu s bráškou utíkal dál, dokud se vesničanům neztratili z dohledu.
ČTEŠ
Zrcadlo a čas [POZASTAVENO]
Fantasy"Řekni, bráško, jsme lidé přetvoření na stroje nebo stroje přetvořené na lidi?" * "On a já jsme jako zrcadlo, jakmile jeden z nás odejde, ten druhý zmizí." http://ritsuka-h...