Zrcadlo a čas [POZASTAVENO]

Střepy nesváru (III.)

 Dle rozpisu dnes na posteli spaly holky, takže Leon, Noel a Edward leželi na zemi. Podlaha byla studená a od úst jim šla pára. Leon nemohl usnout. Neustále se převracel z boku na bok. Třásl se zimou. Když ani po několika hodinách spánek nepřicházel, přikulil se blíž k Noelovi a poklepal mu prstem na rameno.

„Bráško, ty už spíš?" zeptal se.

„Ano, spím," zabručel neochotně Noel a ještě více se zachumlal do tenkého kusu látky, jaké používali místo přikrývek. Očividně mu také byla zima.

„Nespíš, to bys mi neodpověděl," pronesl Leon otráveně. Nelíbilo se mu, že Noel ještě pořád trucuje kvůli té holce. „Poslyš, tímhle tempem oba dva nastydneme. Eda hřejou alespoň ty jeho svaly, ale my dva jsme jako kost a kůže. Takhle se snadno nachladíme. Myslím, že přes veškeré neshody mezi námi je v zájmu nás obou, abychom se během této mrazivé noci vzájemně zahřáli, co ty na to?"

Noel chvíli přemýšlel. „Nemám zájem," odsekl nakonec.

„Ale no tak, bráško," naléhal Leon tentokrát už poněkud nešťastným tónem. „Já se s tebou nechci donekonečna hádat. Záleží mi na tobě a vážně si přeji, abychom se usmířili."

„Jestli ti na tom tak moc záleží, tak odvolej to, co si řekl o Luise," neustoupil tvrdohlavě Noel.

„Chováš se jako malé dítě, víš to?"

„Alespoň neurážím lidi, o kterých vůbec nic nevím."

„A co ty o té holce víš? Možná ji neznám, ale to ty taky ne nebo snad ano?"

Noel se odmlčel. Nemohl bratrovi říct o své dnešní návštěvě u slečny Maynardové, ale zároveň mu nemohl dát za pravdu.

„Dobrou noc."

„Cože?" nechápal Leon.

„Řekl jsem: Dobrou noc."

„Takže to vzdáváš. Přiznáváš, že o té couře nic nevíš?"

„Dobrou noc!" vykřikl Noel se slzami v očích, odsunul se od Leona a už se ani nepohnul.

Na to už Leon nic neřekl. Pouze šokovaně a zároveň zoufale hleděl na svého brášku, který byl k němu otočený zády. Nepamatoval si, že by se kdy takhle poškorpili a už vůbec, že by někdy viděl Noela tak naštvaného. Ta dívka musela jeho bratra učarovat víc, než si do té doby myslel. Dělalo mu to starosti.

Ještě se posadil a rozhlédl se, zda tou svojí výměnou názorů někoho nevzbudili. Všichni se při nejmenším tvářili, že spí. Znovu se natáhl. Zuby mu klepaly zimou. V jeden moment už se domníval, že asi vzbudí Eda, jestli by ho nevzal k sobě, aby se zahřál. Ve výsledku v něm ale zvítězila ohleduplnost vůči kamarádovi, který musí zítra brzy ráno do práce. Tu noc téměř nezamhouřil oka. Snad ani ne tak kvůli chladu jako kvůli Noelovi. Nemohl ten jejich nesvár dostat z hlavy.

Noel potají navštěvoval Luisu téměř každý den a zdálo se, že děvče jej pokaždé rádo vidí. Nikdy se jim nestalo, že by si neměli co vyprávět, přestože oba byli raději, když mluvil ten druhý. Luisa se neřadila mezi plaché osoby jako Noel, ale moc ráda poslouchala jeho hlas.

„Je ještě takový... dětský, nevyspělý. Ale to se mi líbí. Nemám ráda muže s hlubokým hlasem. Nahánějí mi hrůzu," říkávala.

Ve čtvrtém poschodí vždy vládla vlídná přátelská atmosféra. Zatímco o patro níž se vzduch zdál těžký a nedýchatelný. Mezi oběma bratry bylo stále dusno. Leon ještě několikrát nabídl bráškovi usmíření, ale Noelova odpověď zůstávala stejná.

„Až odvoláš to, co si řekl o Luise."

Madeleine už toho začínala mít tak akorát dost. Nesnášela sebemenší spory v rodině a tohle už bylo přes čáru.

Jednoho rána těsně poté, co Edward odešel do práce se Leon s Noelem do sebe znovu pustili.

„Přestaň už se urážet a buď trochu chlap," pobízel bratra Leon. „Je nejvyšší čas už tyhle nesmyslné hádky jednou provždy ukončit."

„Tak odvolej, co si řekl o Luise."

„Ta tvoje Luisa je obyčejná běhna a hotovo. Vážně už o tomhle nechci diskutovat. Dokážu si dost živě představit, jak za ní tajně běháš jako pejsek a ona tě přitom celou dobu vodí za nos. Zapomeň konečně na tu couru a pojď ke mně." Leon roztáhl ruce a vlídně se usmál, čímž nabídl bráškovi objetí.

Na okamžik měl pocit, že zvítězil, když se Noel pomalu rozešel k němu. Jenže pak přišla rána. A to doslova. Noel vlepil Leonovi takovou facku, až z toho starší z dvojčat zavrávoral o pár kroků dozadu.

„Přestaň už o Luise takhle mluvit!!!" vyjekl. Hleděl bratrovi přímo do očí. Zhluboka oddechoval.

Leon se nemohl z toho všeho vzpamatovat. Nerozuměl tomu. Proč se Noel takhle změnil? Poprvé po dlouhé době se mu do očí draly slzy. Vždycky svého brášku hrozně miloval. Byl připravený bránit ho za jakoukoliv cenu. Tohle bolelo. Ne na tváři, na níž mu zářil červený obtisk Noelovy dlaně, ale kdesi na hrudi. V místech, kde lidé mívají srdce.

Nekonečné ticho přetrhla až další rána. Oba chlapci se zaraženě ohlédli.

„Madel!" zvolala Arabella a rozběhla se ke kamarádce, která klečela na zemi.

Ze všech těch událostí už se neudržela na nohou a podlomila se jí kolena. Schovala obličej do dlaní a rozplakala se. Bell ji konejšivě vzala kolem ramen, jenže to nepomáhalo.

Za normálních podmínek by se Leon nahrnul k nim a též se pokoušel Madeleine utišit, ale nyní se ještě stále nevzpamatoval z toho, co Noel udělal.

Noel se nedokázal na plačící Madel dívat. Připadal si hrozně provinile. Nakonec se otočil, upaloval ke dveřím a zabouchl za sebou. Už nemohl v té místnosti vydržet ani minutu.