Zrcadlo a čas [POZASTAVENO]

Čas je vymezen (IV.)

 Madeleine stála vedle postele a upírala zrak na spícího Noela. Její výraz vypadal hrozně ustaraně. Téměř si nevšimla, že k ní zezadu přišel Leon.

„Opravdu je to takhle v pořádku? Neměl by na posteli spát Ed?" ptal se.

„Ed tvrdí, že to na zemi zvládne, navíc... vážně se o Noela bojí. Tenhle jeho záchvat viděl poprvé, takže ho to hrozně vzalo."

„Omlouvám se za bratra. Jsem si jistý, že je mu hrozně líto, co Edovi řekl. Naštěstí si to ráno nejspíš nebude pamatovat."

„Jsem si víc než jistá, že mu to Edward nevyčítá. Můžeš mi věřit, že Ed vás oba hrozně miluje. A stejně tak i Bell a mě. Všechny nás má z celého srdce rád, proto se kvůli nám tolik obětuje." Madeleine se na Leona vlídně usmála.

„Já vím," přikývl. „Nevadilo by, kdybych šel za ním?"

„Vůbec ne. Já si nejspíš půjdu lehnout. Byl to náročný den. Dokonce i Bell už usnula a to mívá většinou tolik energie. Nezabijete se, až se vrátíte, když tady zhasnu?"

„Dáme si pozor, přísahám."

Po těch slovech popřál ještě Madeleine dobrou noc a opustil byt. Opatrně seběhl schody a otevřel vchodové dveře.

„Kdo je tam?" zastavil ho hlas paní Connorové.

„Já, paní Connorová."

„Kdo já?"

„Leon," povzdechl si otráveně.

„Kdo že?"

„Leon, paní Connorová," zopakoval již lehce vytočeně. Na tyhle prupovídky teď skutečně neměl náladu.

„Nepotuluj se venku celou noc, chlapče," zavolala ještě paní domácí.

„Zajisté, paní Connorová," odvětil Leon a zavřel za sebou dveře, aby si náhodou ta baba nechtěla ještě povídat.

U prahu posedával Edward a díval se kamsi k obloze. Pro mlhu a kouř z továren nesvítila na nebi jediná hvězda. I měsíci dalo pořádně zabrat, aby alespoň částečně protáhl svou žár přes oblaka prachu. Paprsky, kterým se to přece jen podařilo, se odrážely v Edwardových očích a měnily jejich popelavou šeď ve vznešené stříbro, které mu jen přidávalo na jeho přirozené kráse.

„Promiň?" oslovil ho Leon. Skoro si vyčítal, že si dovoluje ho vyrušovat. „Můžu si přisednout?"

„Zajisté," souhlasil Edward, aniž by mu věnoval jediný pohled.

Chvíli tam tak mlčky seděli a pozorovali nebe. Leon konečně pochopil, proč to dělá. Bylo to svým způsobem uklidňující. Dým vytvářel na obloze různé obrazce a pohrával si s jeho fantazií. Všechno, co tam viděl, v něm zanechávalo nějakou stopu. Ani tak ale nedokázal zcela přestat myslet. Pořád si uchovával v hlavě, proč sem vlastně přišel.

„Poslouchej, Ede... omlouvám se za Noela. Přísahám, že nic z toho, co řekl, nemyslel tak úplně vážně. Jasně, rozhodně jsme nad tím uvažovali i z téhle stránky, ale určitě to není tak, že bychom si nevážili toho, co pro nás děláš, to ne."

To ticho ho znervózňovalo. Přál si, aby Ed nějak reagoval, alespoň náznakem. Takhle absolutně nedokázal odhadnout, co si o tom myslí nebo jestli ho vůbec poslouchá.

„Stává se mu to často?" promluvil posléze Edward.

Leon mu věnoval tázavý pohled. „Cože?" Chvilku mu trvalo, než přišel na to, o čem je řeč. Nepředpokládal, že se Ed takhle vyhne odpovědi.

„Ty záchvaty." Nyní se Ed pohnul. Otočil hlavu na Leona a zabodl do něj ten nejhlubší pohled, jaký bělovlásek kdy viděl. „Jak často se to děje? Co přesně to znamená? Děsí mě to. Noel je možná tvůj bratr, ale pro mě je taky jako rodina, chci vědět všechno. Tak mluv. Prosím."

Leon sklopil oči k zemi. Přemýšlel, kde má začít. Nechtěl Edwarda příliš vyděsit. Ani Arabella a Madeleine nevěděly úplně všechno, jenomže Ed se tvářil neústupně.

„Není to nějak pravidelné. Většinou se to stává, když ho něco rozhodí. Nechci ho označovat za blázna, ale pravda je taková, že to vážně nemá v hlavě úplně v pořádku. Obvykle pláče nebo se naopak hlasitě směje, nejčastěji však obojí současně. Zpravidla se u toho příšerně klepe. Vypadá, jakoby mu vážně přeskočilo. A taky... slyší hodiny."

„Hodiny?" nerozuměl Edward.

„Ano, hodiny," přikývl Leon. „Zdá se mu, že slyší tikot hodin. Úplně z toho šílí. Pomáhá, když se mi povede přesvědčit ho, aby ty hodiny neposlouchal. Jakmile se začne soustředit na hlasy zvenčí, udělá se mu zase dobře. Někdy je to ale opravdu těžké. Nejsem si jistý, jestli neposlouchá nebo mě vůbec neslyší, poté může ten záchvat trvat pěkně dlouho."

„To je příšerné," ulekl se Ed. „To pro něj nemůžeme nic udělat? Nepomohly by nějaké léky? Cokoliv?"

„Nejlepší je nechat ty záchvaty prostě přejít. Neboj se, jsem na to zvyklý, vím, jak se mám chovat. Stávalo se mu to už předtím, než jsme vás poznali. Navíc po takovém záchvatu většinou usne a po probuzení si vůbec nic nepamatuje. Pokud mu chceš doopravdy nějak pomoci, na kolenou tě žádám, ráno se k němu chovej, jakoby se absolutně nic nestalo. Dobře?"

Edward souhlasil, přesto mu to stále vrtalo hlavou. Nikdy příliš nerozuměl věcem okolo lidské psychiky, nedokázal se vžít do Leonovy situace a už vůbec ne do té Noelovy. Srdce mu bilo tak silně, až ho z toho bolelo na hrudi. Moc mu na těch čtyřech záleželo. Vždycky si myslel, že má velké silné ruce, kterými je může ochránit, ale teď si poprvé po dlouhé době připadal naprosto bezmocný.