Zrcadlo a čas [POZASTAVENO]

Čas je vymezen (III.)

 Za oknem už se téměř setmělo, když se Edward konečně probudil. Mžoural očima. Třeštila mu hlava. Když se konečně trochu zorientoval v tom šeru, které vládlo v místnosti, pomalu se posadil. Hned vzápětí toho však litoval. Nejen, že se s ním roztočil celý svět a do zad mu vyletěla nepředstavitelná bolest, k tomu všemu si ho všimla Arabella.

„Ede! Konečně! Měla jsem takový strach!" hulákala a rozběhla se k němu.

„Prosím tě, Bell, nekřič tolik," zaúpěl Edward. „Příšerně mě bolí hlava."

„Jujda, odpusť," špitla. „Schovali jsme ti trošku polívky od oběda. Musíš dostat do žaludku něco teplého. Půjdu ti jí ohřát, dobře?"

Ed pouze přikývl. Jakmile Bell odběhla, chytil se za hlavu. Ta bolest se téměř nedala vydržet. V záři svíčky si všiml, že k němu opět někdo jde, ale nenašel tu vůli zvednout hlavu a podívat se. Náhle ucítil, jak si ta osoba zlehka přisedla na postel. Jelikož za celou dobu neřekla ani slovo, vyloučil možnost, že by to byla zase Arabella. Pak ucítil na hřbetu své ruky něžný dotek maličké dlaně. Hebkost té kůže by poznal kdekoliv.

„Madel," vydechl tiše.

Dívka se na něho smutně usmála. „Jak se cítíš?"

„Popravdě... otřesně. Mám pocit, jakoby mi měla explodovat hlava. Sice už jsem si na ten úděsný rachot v továrně zvykl, ale poslouchat to tři dny v kuse, to by jeden ohluchnul."

„Rozumím," povzdechla si Madeleine. „Neměl by ses takhle přepínat, Ede. Tohle tě jednou zničí a co si pak bez tebe počneme? Mysli na ty mladé. Hladovějící někde v ulicích města bez střechy nad hlavou. Možná jsou ztřeštění, ale je to naše rodina. Nedovol, abych je musela vidět na konci sil. To bych je raději zabila, než abych je nechala takhle trpět. Jenomže bez tebe bychom neměli ani na nájem. Nesmíš to přehánět, Ede, slibuješ...?" V dívčině hlase bylo slyšet, jak se jí do očí derou slzy.

Edward se na ní podíval, pousmál se a natáhl ruku, aby jí pohladil po tváři. Setřel jí slzy. „Co to tady povídáš, Madel? Já přece neumírám. Ještě něco přivolej, hlupáčku."

„Promiň, když já..."

Vtom je přerušilo Bellino hlasité zvolání. „Polévka je připravená!" Ed se znovu chytl za hlavu. V tu chvíli si to uvědomila. „Vlastně... polévka je připravená," zopakovala tentokrát už šeptem.

„Dojdeš ke stolu nebo se chceš najíst tady?" zeptala se Madeleine a věnovala Edwardovi starostlivý pohled.

„Neboj se, myslím, že to zvládnu," usmál se Edward a zlehka se začal zvedat z postele. Úpěl při tom jako starý mrzák, ale nakonec se přece jen dobelhal ke stolu a posadil se na jednu z rozvrzaných židlí.

Všiml si, že naproti němu sedí Leon s Noelem. Podle rozehrané partičky na desce stolu usoudil, že ještě před chvílí hráli karty. Teď se oba dívali přímo na něj. Zdálo se mu, jakoby jejich oči v tom příšeří světélkovaly, ale přešel to s tím, že nejspíš halucinuje.

„Tak co, kluci? Vy ani nedutáte. Co je to s vámi? Takovou dobu jste kámoše Eda neviděli a teď mu nemáte co říct?" zasmál se Edward, kterého jejich chování přivádělo do rozpaků.

„Odpusť, Ede, to jenom... Fakt jsme si o tebe dělali starosti," promluvil Leon jako první.

„Vůbec není třeba. Už se cítím mnohem lépe. A hádejte co? Dostal jsem v továrně celý jeden den volna. No není to úžasné? Po dlouhé době si zase užiju celej den s váma doma. A koukali jste, co vám kámoš Ed přinesl? To bude pochoutka, až to Bell uvaří. Uspořádáme si hody, jaké jsme už dlouho neměli, co vy na to?"

„Koukali jsme no..." přitakal Leon a sklopil hlavu. Edward se na něj nechápavě podíval. Nerozuměl tomu.

Než se však stihl Leona zeptal, co se stalo, ozvala se rána. Čtyři páry očí upřely pohled na Noela, který vstal, přičemž vší silou bouchl do stolu. Poté začal popotahovat.

„Noeli," vydechl starostlivě Ed. „Co se děje?"

„Co se děje?" zopakoval Noel. Po tvářích mu začaly stékat slzy. „Co se děje? Podívej se na to!" vykřikl a ukázal prstem ke kuchyňské lince, na níž ležel Edwardův šedý pytel. „Jak sis tohle mohl dovolit?! Jak?! To si pracoval tři dny v kuse, abychom měli něco lepšího?! Proboha, Ede! Vždyť nám stačilo to, co si nám nosil předtím! Víš, jak jsme se o tebe báli?! Copak můžu tohle jíst, když vím, za jakou cenu jsme to získali? Sakra, Ede... Já... Já... Proč mě nutíš tohle prožívat?! Rozumíš tomu, že se teď cítím zodpovědný za to, v jakém jsi stavu?! Ede! Ede..." Noel se zhroutil na podlahu. Přitáhl si kolena k bradě a lehce se pohupoval. Celé tělíčko se mu třáslo. Pláč neustával.

„Noeli!" vykřikl Leon a pospíchal k němu. Něžně ho vzal do náruče. Odhrnul mu vlasy z čela a pokoušel se ho utišit.

„Omlouvám se," vyhrkl zděšeně Edward. „Nechtěl jsem mu ublížit, opravdu ne."

„My víme, Ede. Tím se netrap." Madeleine k němu přistoupila zezadu a položila mu ruku na rameno. „Nemůžeš za to. Ne tak úplně. Skoro vůbec tu s námi nejsi, takže si ho takhle ještě nezažil. Občas se mu tohle stává. Ale neboj se, Leon se o něho postará."

„Když to říkáš," řekl Ed odevzdaně. Přesto nemohl z plačícího chlapce spustit oči. Připadal si kvůli němu provinile. Víc než vina jím však lomcovaly obavy. Tohle přece nebylo normální. A jestli se mu to stává pravidelně... Najednou si nechtěně uvědomil, kolik se tam toho odehrává, zatímco on dře v továrně. O kolik společných okamžiků s přáteli, kteří jsou pro něho spíše rodina, každý den přichází.

Leon se zatím marně pokoušel Noela uchlácholit. Pomalu přestával plakat, ale místo toho se ještě více třásl. Díval se před sebe očima až nepřirozeně vyvalenýma. Zrychleně oddechoval. Celé jeho tělo včetně mysli opět ovládl chaos. Bratrův hlas se mu zdál tak vzdálený. Co však vzdálené nebylo, byl ten hlasitý tikot. Tik, ťak. Tik, ťak. Pořád dokola.

„Tik, ťak. Tik, ťak," opakoval nahlas.

„Neposlouchej je, Noeli. Nesmíš je vnímat. Soustřeď se pouze na můj hlas, dobře?" naléhal Leon. „Poslouchej mě. Na můj hlas se soustřeď. No tak. Mluvím na tebe. Slyšíš? Bráško?"

Tikot jakoby se pomalu vzdaloval a ten hlas, který byl předtím tak daleko, se dostával do popředí. Najednou ho slyšel zcela jasně.

„Leone," vzlykl, schoulil se k bráškovi a opět se rozplakal.

Všem kromě Edwarda se ulevilo. Plamen svíčky na stole zběsile tančil a pohrával si se světlem v místnosti. Už bylo dobře.