Undertale - Zlatá duše

17.díl - Malé monstrum

Pohled Sanse

Když Mary zavřela dveře, tak jsem na chvíli stál na místě a snažil jsem se pochopit co to právě řekla. ,,Už konečně musím udělat něco kvůli čemu tady jsem." Ta věta se mi přehrávala pořád v hlavě. Co tím myslela? Už od začátku se chovala divně. Ty její "instinkty", povídání si občas sama pro sebe a taky to jak u Grillbyho najednou omdlela. Všechno je to divný! Něco mi tají.

,,Ne! Na to teď není čas!" Probral jsem se z dočasného transu a ihned jsem otevřel dveře. Jenže Mary už tam nebyla. Sakra ta je rychlá! Naštěstí ve sněhu byly její stopy, podle kterých jsem jí mohl najít. Neváhal jsem a hned jsem se za ní vydal. Snad neudělá něco hloupýho.

Pohled Mary

Z vteřin se stávaly minuty a z minut se stala skoro hodina. Byla jsem z toho tak nervózní až jsem si myslela, že tahle cesta je pro mě nekonečná. Odbít ten čas mi nepomohlo ani přemýšlení nad tím jak se mám zachovat až to dítě potkám. Řekla jsem si, že zkusím styl ,,Hodný polda, zlý polda". Ano, vím... větší kýč jsem si opravdu vybrat nemohla. Ale zkuste si být schválně v mé situaci! Taky by vás nic lepšího nenapadlo...

No, prostě to bude následovné... zkusím ji přemluvit, zkusím hrát na city, zkusím cokoliv jen aby přestala v tomhle zločinu. Jestli se to nepovede zákročím silou. Už nedovolím, aby dál ubližovala. Tolik monster už umřelo a ještě několik právě teď umírá. Přemýšlení nad touhle věcí jsem ještě více nervózní!

Když si vzpomenu, že jsem ještě před několika hodinama si říkala jak se neobětuji. Jak je pro mě můj život na to až moc cenný. Nepomyslela jsem nad tím, že tu potkám takové přátele. Toriel, monstra z ruin, Papyrus, ...Sans... Měla jsem to udělat už ze začátku a neutíkat. Už u Toriel jsem se mu/jí měla postavit čelem!

Nad tady tím přemýšlením jsem si všimla jak mi teče slza po tváři. Uvědomila jsem si, že lítost za to teď nestojí. Co se stalo, tak se stalo a to už nezměním. Ne teď... Teď udělám vše pro to abych to napravila. Utřela jsem si slzu z tváře a nadále pokračovala.

Objevila jsem se na zvláštním temném místě. Všude okolo byly modré květiny a nahoře byly nalepené třptivé kameny. Vypadali jako krásné hvězdy. Docela bych si tu atmosféru i kolem užívala, kdyby se tu nepotuloval masový vrah co chce všechny zabít :-).

Šla jsem dál a dál. Stále se řídila intuicí, ikdyž jsem o ní párkrát pochybovala. Bohužel, když jsem se podívala na zem mohla jsem vždycky vidět částečky rozneseného prachu. Byla to opravdu ještě dlouhá cesta. Dorazila jsem až k místu, kde cesta byla trochu zablokovaná. Cesta předemnou byla najednou vystouplá. Byla o hlavu vyšší. Zřejmě mi nezbývalo nic jiného, než to zkusit vyšplhat. Jakmile jsem položila ruce na okraj té cesty všimla jsem si, že byla mokrá!

Jak sakra může být ten okraj mokrý? Kolem se nikde nenacházela žádná voda. Podívala jsem se pod sebe a i zem, na které jsem stála, byla totálně mokrá! "Co to sakra!? To mi neříkejte, že mají tady snad i vlastní déšť, i když jsou pod horou!" Řekla jsem si v duchu pro sebe. Člověk si už fakt nemůže být jistý s ničím co tady potká. Samozřejmě byl velký problém, že to bylo všechno mokré. Kvůli tomu bylo i všechno kluzké a nemohla jsem se ničeho pořádně chytit.

Byla jsem teďka v háji a snažila jsem se co nejrychleji přijít na to co mám dělat. Když tu náhle jsem slyšela nějaké rychle běžící kroky ze zhora. "Může to být snad někdo, kdo dítěti uteklo!? Díky bohu!!" Hned jsem se pokusila na něj zavolat.

"Hej, ty tam nahoře! Můžeš mi pomoc prosím!?" Rychle kroky najednou přestaly. Chvíli bylo ticho, ale pak jsem je opět slyšela, byly pomalejší. Čím víc se monstrum přibližovalo k okraji tím víc jsem ho mohla vidět. Bylo to malý monstrum se žlutými až trochu dohnědlími šupinami. Na těle měl tři hnědé proužky a neměl žádné ruce. Na hlavě měl velké šupiny, které rostly svisle za sebou po záda až k ocasu.