Undertale - Zlatá duše

6.díl - Stalker

Minule jste četli...

Neměj o mě strach mé dítě." Když mi řekla mé dítě totálně mě to odrovnalo. Začala jsem brečet a aspoň naposledy jsem ji objala. ,, Už by jsi měla jít. Já jen kývla a už jsem utíkala ke schodům. Aspoň jsem se ještě naposledy na ní podívala. Toriel otočila hlavou aby se na mě taky podívala. Naposled se na mě usmála a já jí úsměv opětovala. Už jsem utíkala po schodech dolů a než jsem se nadála, tak jsem stálá u brány. V hlavě jsme měla už jen jedinou myšlenku. A to...

,,Co bude dál?"

Oddechla jsem si a otevřela jsem bránu. Chodba byla velice dlouhá. Jedině co šlo vidět, tak byla fialová podlaha, která se táhla přes celou chodbu. Když jsem šla kupředu, odstín té fialové podlahy byla stále světlejší. Docela ráda jsem se na to koukala. Zabíjelo čas tak, až jsem za moment byla už na druhé straně. Předemnou byla další brána a ta určitě už vedla z ruin. Tohle byla poslední příležitost se otočit a ještě pomoct Toriel. Strašně jsem to chtěla udělat, ale věděla jsem že by to bylo k ničemu. Nezbývalo mi nic jiného než jen otevřít tu poslední bránu.

Když jsem bránu otevřela, hned mě zavalil chlad zvenčí. ,,Brrr... s-sakra t-to j-je z-z-zima." Celá jsem se třásla. Bylo tam určitě pod nulou. Vypadalo to že jsem ve zasněženým lese. Byla tam jen jedna cesta, která vedla kupředu. Tak jsem raději šla.

Pořád jsem slyšela nějaké kroky, ale ty určitě nebyly moje. ,,DO HÁJE NĚKDO MĚ SLEDUJE!" Zakřičela jsem duchu. Ještě pro jistotu abych zjistila, jestli nejsem paranója jsem se zkusila nečekanou chvíli zastavit. Prostě.........TEĎ! A zastavila jsem. Slyšela jsem ještě dva kroky a jako kdyby se ten dotyčný zastavil. Ó můj bože, asi mám pravdu! Radši jsem přidala do kroku.

,,Hlavně klid to se mi určitě jenom zdá. To jsem jenom ještě vystrašená z tý.... eeeehm co tady dělá ten klacek?" Předemnou ležel obrovský klacek. Zkusila jsem ho zvednout třeba se mi bude hodit v obraně proti tomu úchylovy. Stoupla jsem předtím klackem, dala pod nim ruce a zvedala. Jenže jsem nečekala že ten klacek bude mít asi 5 TUN!!! Radši jsem toho nechala. Nemělo to cenu. Celou vzteklostí jsem do toho kopla. ,,Kráme... *křup AAAAAAAUUUUU!!!!" Bohužel to křupnutí nebyl klacek, ale můj palec. Ale asi jsem to měla čekat, když to bylo těžký jako........ Dům (no co, dům je těžký nebo ne? ....Hele nechci být sprostá. Je to první věc co mě napadla OK?). Hned jsem tu nohu chytila a poskakovala jsem tam jako nějakej zajíček. Když jsem odskákala od toho klacku, tak se stalo něco z čeho mě málem šlehlo. Uslyšela jsem velkou ránu. Velkou rychlostí jsem se otočila. Viděla jsem, že je klacek na dvě půlky. ,,...Dobře už mě palec nebolí." Běžela jsem jako o závod. Myslím, že jsem zdolala i nový světový rekord na 60m. Škoda že nikdo neměl stopky, aby to mohl změřit. I když by ho mohl mít ten slídil. A vypadá to, že jsem to mohla i zjistit, protože to vypadalo že jsem v šachu. Pár metrů předemnou byla postavěná dřevená mříž přes celou cestu. ,,Tak to je konec. Vyřiďte mé rodině že jim odkazuji..." Už jsem se v duchu začala loučit se životem. Když mě tu náhle něco šokovalo. Pomalým krůčkem přicházel ke mě, až byl ode mě asi jen 20 cenťáků. A teď to začalo...

Pokračování příště...