Undertale - Zlatá duše

19.díl - GAME OVER

Jediné, na co si pamatuji je už jen má krev, která byla prolita všude kolem mě, sebe ležící na mostě a odcházející kroky v pozadí.

Byl to můj konec...

Aspoň.... to jsem si myslela.

Zavřela jsem oči a čekala jsem jen už na svou smrt. Cítila jsem sice jak odcházím z tohoto světa, ale i přesto jsem cítila, že jsem stále naživu. Po chvíli jsem otevřela oči, ale viděla jsem to samé jako kdybych je měla zavřené – Temno. Všude kolem mě nebo nic jiného než jen temnota. Rázem jsem si všimla, že ani neležím na zemi, protože pode mnou žádná zem nebyla. Vlastně z ničeho nic jsem stála a levitovala v neexistenčnu. Snažila jsem se kouknout kolem sebe, ale nikde nic kolem mě nebylo. Byla jsem vystrašená, co se děje, ale ten strach jsem přestala vnímat v okamžiku, kdy z mého těla začala vycházet má zlatá duše. Vytvářelo jediné světlo, které jsem mohla pozorovat, a tak dostalo moji pozornost.

,,Co se to..." z nechápání jsem nedokončila větu.

Přede mnou se začal objevovat obří bílý nápis: GAME OVER

A k tomu začala hrát hudba, u které se ani nedalo poznat, odkud vychází. Zněla jako kdyby byla součástí toho prostoru, ve kterém jsem se nacházela.

Když hudba začala hrát vylekala mě ještě víc a začala jsem mírně panikařit.

Zacpávala jsem si uši a křičela jsem do všech stran.

,,Co to sakra je?!! Hej, je tu někdo?!! Prosím!!! Zastavte to!!!"

Pak jsem si všimla, že se objevovat další text přímo pod GAME OVER.

Stálo tam....: NYEHEHEH!!!

Rázem se hudba začala ztišovat.

Pomalu jsem si začala dávat ruce od uší. ,,Papyrus?..." řekla jsem si v tichosti pro sebe.

Najednou kolem mě začalo všechno šustit a glitchovat jako v nějakém rozbitém počítači. Nehorázně mě začala z toho bolet hlava. Bylo to ještě horší, než ta hudba. Měla jsem pocit jako kdyby mi každou chvíli měla ta hlava prasknout. Nehorázná bolest zastínila všechny mé smysly, že jsem nedokázala ani dýchat. Díky bohu netrvalo to dlouho. Jak zničehonic šum přešel, tak i stejně odešel a s ní i má bolest hlavy. Instinktivně jsem se zhluboka nadechla kvůli nedostatku kyslíku a padla jsem na kolena na rázem existující zem. Snažila jsem nasávat co nejvíce kyslíku, až mi z toho bylo i trochu špatně. Stále i tak jsem nevěnovala pozornost okolí, proto mě zaskočilo, když jsem přímo za sebou uslyšela hlas.

,,ČLOVĚČE! JSI V POŘÁDKU!?"

Hlas mi byl, tak šíleně povědomej, že jsem na svou menší nevolnost zapomněla a prudce se otočila za sebe. Stál tam přesně on, Papyrus s ustaraným výrazem.

,,Papyrusi, o můj bože!!" štěstím bez sebe jsem se odtrhla ze země a běžela ho ihned obejmout. Hlavu jsem zabořila do jeho brnění a objímala jsem ho co nejsilněji jak jsem dokázala, div to brnění neprasklo. Ještě, že nemá plíce, asi bych ho omylem udusila.

,,TO JE V POŘÁDKU, UŽ SE O MĚ NEMUSÍŠ BÁT. UŽ JSEM CELÝ ŽIV A ZDRÁV!! TEDY... JSEM ZDRÁV!!"

,,Papyrusi...? Kde to jsme? Co se to stalo? A jak to že jsi... cože...?" řekla jsem hodně vystrašeně.

,,NO ČLOVĚČE, JAK BYCH TI TO MOHL VYSVĚTLIT?" řekl krapet nervózně.

,,TOHLE JE MÍSTO, KDE SKONČÍ... JEN MÁLO KDO. SKONČÍ TADY LIDI JAKO TY, ALE... TROCHU JINAK." snažil se o falešný úsměv, aby nevypadal tak zoufale s vysvětlováním. Bohužel, i tak jsem nerozuměla co řekl.