Autobus

Nastoupila jsem do autobusu a doufala jsem, že mě doveze tam, kam potřebuji. Jela jsem skoro přes celou Prahu a tak jsem měla dostatek času na zkoumání okolo stojících i sedících homo sapiens. Na první pohled - ne, na první výkřik - mě zaujala mladá dáma s kočárkem, ve kterém se kroutila několikatýdenní holčička. Dáma vedla důležitý rozhovor s pánem, který byl podle jazyku ze Slovenska a několikrát zajel obrovskou rukou do kočárku, kde ho podle všeho drtily prstíčky miminka. Z útržků rozhovoru jsem pochopila, že paní vypráví svůj životní příběh. Vykládala o množství známostí a "kluků", které měla a když se nad tím muž pozastavoval, chichotala se, že si je všechny ani nepamatuje jménem. Obrátila jsem zrak zrovna ve chvíli, kdy do autobusu přistoupila úplně jiná dvojice. Nebo snad trojice? Dva mladí "opírsingovaní" muži se postavili přímo do ohybné části dopravního prostředku - do tzv. harmoniky. Promnula jsem si oči - opravdu vidím dobře? S pány nastoupil pes baskervilský - obří černá doga, která navzdory své vychrtlosti zabírala celý otáčivý tác v harmonice. Muži se vzrušeně dohadovali o tom, kdo měl lepší holku a z jejich trhaných pohybů a pomalého jazyka bylo zřejmé, že ty dívky musely být slepé, neboť měly čest se dvěma narkomany. Raději jsem si zalezla blíž k ostatním lidem - do přední části autobusu.

Popravdě - jela jsem na rande. Martin byl dlouho jen mým idolem a tajnou láskou, ale před měsícem mi vyznal lásku a od té doby spolu chodíme. Je to kluk z dramatického kroužku, na který chodím dvakrát týdně. Má světle hnědé vlasy většinou nagelované do jakési patky, která se mi sice úplně nelíbí, ale na něm ji dokážu snést. Nosívá volné košile a vždycky mu na krku visí velká sluchátka. Rozhodně by neměl nouzi o holky, kdyby chtěl - všechny, co znám, po něm letí, ale (jak mi sám prozradil) jsem jeho jediná a první láska. Pousmála jsem se. Každý z nás bydlí na opačné straně města a na rande za ním jezdím vždycky já, do malé kavárny dvě zastávky od jeho domu, což mi bylo zezačátku divné, ale on mi prostě řekl, že by jinak vůbec nemohl. Prý hraje na kytaru a chce jít na konzervatoř, tak musí denně alespoň čtyři hodiny cvičit a dojíždět za mnou by nestíhal. Víc toho o něm ale nevím, protože on se o sobě strašně nerad baví. Snad jenom, že miluje fotbal, má rád akční filmy jako je Bond, prý má sestru a bydlí "v jednom z těch domů támhle".

,,Mami, kolik stál můj penál?, " vytrhl mě ze snění dětský hlásek. 

Malý osmiletý klučina s aktovkou velikosti mlýnského kola a tvaru rozpláclé cihly, upíral své nevinné oči k mamince, která houpala na klíně o něco mladší dívenku. 

,,Tomášku, teď ne, prosím tě," snažila se maminka zvědavé dítko utnout v nejlepším. 

,,A mami, kolik stála moje aktovka?" 

,,Tome, řekla jsem ti, že se o ceně tvých školních potřeb už nebudeme bavit!" 

Chvíli bylo ticho a já se domnívala, že dítě bylo nadobro umlčeno. Za minutu se ze sedadla ozvalo váhavé: 

,,Mami, kolik stojí moje bačkůrky?" 

Paní se zhluboka nadechla v domnění, že se uklidní. 

,,Tomáši, přestaň se mě pořád na něco ptát, doma si o tom popovídáme, ano?" 

,,Mami, kolik stálo naše auto?, " vybalil chlapeček poslední eso. 

Celou první částí autobusu začal otřásat tichý, leč výmluvný smích. Žena nejprve zbledla, poté nabrala trochu červeně a nakonec se rozhodla otázku ignorovat. 

,,Tatínek říkal, že stálo milion, " prohlásil malý klučina a za všeobecného chichotání, zakuckávání se a chlámání to byla pro maminku poslední kapka.