365 Days With You

Sophie

Plná očekávání, ale i obav z našeho setkání zaťukám na zdobené dveře a...

"Kdo jste a co chcete?" vyjede na mě mezi dveřmi postarší žena, možná moje babička.
Nějakým zázračným způsobem ze sebe vysoukám: "Já jsem Sophie, Sophie Neumannová," přestože jsem se z toho leknutí doposud nestihla řádně vzpamatovat.
"Aha, tak pojď dál." řekne a pohybem ruky mě vyzve k průchodu vlhkou chodbou.
"Předpokládám, že tě posílá matka," odfrkne si a zavede mě do kuchyně, která je zároveň i jídelnou.
"Berlín stíhá jeden nálet za druhým, a proto mě poslala do bezpečí, sem za vámi. Prý zde místo pro tři lidi není, a tak jsem přijela jen já. Doufám, že má drahá​ matka stále žije." vrhnu na ni vražedný pohled. Pravda, domek se svou velikostí řadí spíše k těm menším v Ofenstadtu, ale jednoho člověka navíc by zcela určitě pojmul.
"Nedívej se takhle na mě. "
"Co prosím?"
"No ano. S tvou návštěvou jsem nepočítala. Tvá matka se mi jaksi zapomněla svěřit.
Sklíčeně skloním hlavu. To, že se mi rozhodla zničit život v téhle dítě, bych ještě překousla. Ale ona mi lhala. 'Lhát se nemá.'... kolikrát mi tuhle bezvýznamnou, ale přeci tak důležitou větu opakovala.
Už už se chystám k odchodu, když mi dojde, že nemám na zpáteční jízdenku a "babičku" s tím nemohu obtěžovat. Nebylo by to slušné.
"Napíšu tvé matce dopis, ve kterém ji požádám o vysvětlení vzniklé situace. Podle toho se rozhodneme. Do té doby u mě samozřejmě můžeš zůstat." čte mi myšlenky.
"Dáš si něco k jídlu?" snaží se o falešnou solidaritu, ale já jí o ni nestojím. Zdvořile odmítnu, i když to nic nemění na faktu, že jsem příšerně hladová. Rozloučím se a jdu prozkoumat město.

Procházím se po malém náměstíčku. Jen já, jedna samoobsluha a pár starých laviček pokrytých vrstvou zářivě bílého sněhu. Největší dominantou Lorenzplatzu je však zcela určitě pozdně gotický kostelík. Provedení oken, půdorys stavby... jak typycké pro tento umělecký sloh. (Doufám, že vás moc nenudím. Dějepis je moje největší slabina.)
Otevřu okované dveře. Jsem trochu nervózní, možná proto, že jsem v kostele byla naposledy před pěti lety na půlnoční. Smočím prst v nádobě se svěcenou vodou a jdu si sednout někam do zadní části architektonického zázraku. V lavici přede mnou se vroucně modlí krásná hnědovláska, zhruba stejně stará jako já. Chvíli jenom tak tupě civím na jedno a to samé místo na zdi, až se nakonec rozhodnu svůj doufám krátký pobyt v Ofenstadtu zpříjemnit a onu slečnu Neznámou oslovím:
"Ahoj," řeknu a přisednu si k ní.
"Ahoj," v její tváři lze zpozorovat hned několik reakcí, avšak ne všechny se mi zatím podařilo rozluštit.
"Ty nejsi zdejší."pokračuje a já souhlasně zakroutím* hlavou.
"Je to poznat. Tvoje řeč má takový divný přízvuk."
"Bydlím v Berlíně. Sem mě matka poslala kvůli náletům."
"Aha, tady budeš v bezpečí." nepatrně se pousměje a zeptá se: "Kdo jsi?"
"Sophie. Sophie Neumannová."
"Mně říkají Lina. Celým jménem Lina Schwarzová" představí se a pomalu se začne soukat z úzké lavice. Gestem ruky mě vyzve k tomu, abych ji následovala. Společně vylezeme na zídku, která slouží jako ohraničení farní zahrady.
"Možná si myslíš, že je Ofenstadt díra na konci světa, ale není. Máme tu vlastní biograf, což se u tak malých obcí hned tak nevidí. Lidé z celé země se k nám sjíždí jen proto, aby ochutnali naše pivo." řekne a trochu dětským způsobem seskočí z kamenné zídky. Bohužel si při doskoku natrhne rukáv kabátu. Jmění za něj určitě neutratila, u nás byste ho pořídili snad v každém sekáči, ale i tak na malý okamžik z Lininy tváře vyčtu lítost.
"Nevadí, spravím si ho." řekne téměř okamžitě. "Tak někdy jindy, třeba ve škole. Už ses zapsala?"
"Ještě ne a možná ani nezapíšu. Všechno záleží na jednom jediném dopise od matky."
"Aha. Tak kdyby přeci jenom rodinná rada rozhodla o tom, že do ofenstadtské školy nastoupíš, třeba budeme mít to štěstí a přiřadí tě k nám do třídy. Zatím sbohem." zamává mi na pozdrav a já zůstanu opět sama. Ještě chvíli jen tak mlčky hledím do večerního nebe. Když mi začne být ještě větší zima, než mi byla předtím, odeberu se strávit první noc v mém prozatimním domově.

______________________________________
*To vážně nedává smysl :-)
______________________________________

A máme tu další, celkově pátou kapitolu tohoto příběhu. Tentokrát se mi povedla o něco delší než jindy (690 slov bez závěrečného komentáře, což je na mě dost.)

Zároveň chci strašně poděkovat všem úžasným lidem, kteří se rozhodli přečíst všech, zatím pět kapitol. Díky vám jsem se asi z 900. příčky vyšvihla na #315 v kategorii romance (možná to už neplatí). A co víc, blížíme se k 200 zhlédnutí. Já vím, není to nic moc, ale jsem za tohle číslo nesmírně vděčná.

Byla bych moc ráda, kdybyste mi do komentů napsali, co si o hlavních postavách nebo o celé knížce myslíte. Za každý názor i hlas budu vděčná.

Děkuje a loučí se s vámi vaše Aquanella:-)