Nevím jak se rozhodnout..

Život - děti

Ahojte mé jméno je Jane. Něco málo vám o sobě řeknu... Jsem sedmnáctiletá dívka, která studuje na šestiletém gymnáziu v ČR. Mám celkem velkou rodinu, rodiče, tři sourozence a několik desítek příbuzných (babiček, dědečků, strejdů, tet, sestřenic a bratranců atd.). Můj táta pracuje jako IT pracovník v celkem dost dobré firmě, zato mamka dělá realitní makléřku, starší sestra už taky pracuje, ikdyž jí bude teprv 22, jelikož po gymplu (na který chodím mimochodem i já) už nechtěla jít na vysokou, narozdíl od mého bratra, který je o rok starší než ona, a studuje na vysoké informatiku, chce dělat podobnou práci jako táta. A moje mladší sestřička je momentálně v první třídě na základní škole, je jí 7 let. Bydlíme ve velkém domě, kde jsme se přestěhovali před třemi lety z bytu. Říkáte si, že se mám, že mám tak velkou rodinu, že bydlíme ve velkém domě a že jsme určitě jedna z těch šťastných rodin atd.. Ale já to tak nevidím.. Přijde mi někdy jako kdybych se ani neměla narodit. Vlastní pokoj ani v domě nemám, jelikož taťka s mamkou chtěli radši pracovnu, než aby jsme měli každej vlastní pokoj.. Říkáte si, jestli nejsem sobecká trochu.. Ale mě nevadí, že mám pokoj s mladší sestřičkou, mám ji moc ráda.. Ale moji rodiče vyžadují abych měla dobré známky (ideálně vyznamenání), a tak někdy potřebuju klid na učení a ona si chce zrovna hrát, tak roztomilýmu stvořeníčku jako je moje sestřička nejde jen tak odmítnout.. Zvlášť když já mám, tak moc ráda děti, že bych klidně se o jakékoli postarala.. Děti jsou pro mě přednější než cokoliv na světě, miluji je, oni jediní vám nemůžou ublížit a zranit vás natolik, že byste už nebyli schopni ani jít dál.. Jsou to stvořeníčka, který za nic nemůžou, neznají city ani pocity, který by nás mohli dostat na kolena a my pak nemohli vstát, když jsou ještě tak maličký... Brečím, když jen pomyslím, na to že někdo dokáže bít dítě, natož tak znásilnit ho.. Nechápu jak tohle může někdo udělat.. Radši bych se zabila než abych musela vidět umírat dítě.. Nemohla bych žít s tím pocitem, že jsem mohla udělat něco jinak, aby to dítě nezemřelo.. Je hrozný co se ve světě děje,nechápu jak může být někdo tak bezcitný.. Občas lituji, že jsem na gymplu a ne na pedagogické střední škole, kde jsem se už mohla víc zaměřit na děti a sbírat více zkušeností, i když podle některých mám zkušeností víc než dost. Jelikož už zhruba tři roky jezdím jako praktikantka na tábory, kde jsem s dětma z prvního stupně základní školy. Čím dál tím víc si uvědomuju, že děti jsou pro mě vším...