Nevím jak se rozhodnout..

Házená a svět kolem ní

Do svých 5 let jsem byla jako ostatní děti co si hrály na pískovišti, s hračkami atd.. Ale pak se všechno změnilo.. Rodiče už odjakživa chtěli abych hrála házenou. Jelikož všichni až na mamku hráli házenou, byla to v naší rodině už taková tradice, tak jsem začla hrát ještě ve školce taky. Bylo mi 5, když jsem poprvé vstoupila na hřiště jako hráč a v tu chvíli jsem si uvědomila smysl mého života a tu touhu vyhrát zápas a stát se jednou profesionální hráčkou házené, bylo mi pouhých 5 let.. V té době jsem neměla ani tušení, co všechno tenhle tvrdý sport obnáší za bolest.. Od té doby co jsem začala hrát se mi změnil celý život, už pro mě neexistovalo mít volno na hraní si na pískovišti, ten čas jsem trávila venku na hřišti nebo v tělocvičně. Jelikož v té době byl taťka ještě trenérem starší kategorie a starší ségra v ní zrovna byla, chodila jsem na tréninky i s vyšší kategorií. Protože táta chtěl mít ze mě i ze sestry skvělé hráčky, dřely jsme dvojnásobně než ostatní, nám nekončil trénik s ostatními, my jsme pokračovali dál. V té době jsem měla vizi, že když budu takhle dál trénovat mohla bych se jednou dostat k profesionálům. Já jsem nechtěla patřit k průměrným hráčkám.. Chtěla jsem být víc než jen průměrná.. Už od pěti let pro mě letní prázdniny nebyly nic jiného než jeden měsíc největší dřiny a bolesti, zvané jako soustředění. Kde jsme měly nabrat síly do nové sezóny. Ze začátku mi nevadilo trávit letní prázdniny tréninkama a hodinama v posilovně, ale čím víc mi roky přibívaly tím víc zranění se objevovalo a stávalo. Už jsem nebyla tak v pohodě jako na začátku, ale přesto jsem se snažila dosáhnout svého cíle, ale hlavně jsem nechtěla zklamat tátu, poté co skončil jako trenér u starší kategorie, jelikož se družstvo které vedl rozpadlo. Ségra tedy začla hrát házenou ve větším městě. První zranění byli pro mě nevýznamný, jelikož jsem během pár týdnů někdy dnů byla v pohodě a mohla jsem bez problémů pokračovat tam kde jsem skončila. Ale po té co se i můj tým rozpadl, musela jsem začít taky hrát ve větším městě jako ségra, a tam se mi začli dělat zranění s následky poranění. A vyvrcholilo to zraněním, na které nikdy nezapomenu, natrhla jsem si vazy v kotníku. Pár týdnů jsem pak nehrála ani netrénovala. Po několika týdnech mi už přišlo že je vše jak má být a že už můžu hrát šla jsem. Ale jelikož jsem však neuposlechla lékaře, který mi doporučil ať ještě aspoň měsíc nehraju, ale já mám posunutý dost práh bolesti, tak jsem šla hrát aj bez souhlasu doktora, a tak jsem si o pár týdnů později tentokrát přethla vazy v kotníku. Bylo to hodně blbý, po skoro dvou měsících jsem chtěla se vrátit na palubovku a začít zas hrát, ale doktor mi řekl, že to není pro mě vhodné, že by se mi zachvíli při té zátěži jaká v házené je s kotníkem zas mohlo něco stát. V tu chvíli, kdy mi to řekl jsem ztratila smysl života, který jsem už od dětství měla pořád stejný. Můj sen se mi v tu chvíli rozplynul před očima. Chtěla jsem věřit tomu že to bude všechno v pohodě, ale skutečnost byla jiná. Doktor mi dal ortézu na kotník, s tím že nesmím zatím kotník moc přepínat. Jakmile jsem vyšla z ordinace slzy už jsem dál neudržela, nešlo jim už dále zabraňovat, stékala mi jedna kapka za druhou po tváři. Nemohla jsem přestat myslet na to co mj právě řekl.. V tu chvíli jsem byla úplně na dně.. Cítila jsem se jako by mi právě někdo probodl srdce skrz na skrz.. Najednou se mi zatmělo před očima, jako kdybych dostala míčem do hlavy z blízka, po chvilince se mi zase rozjasnilo. Rozhlédla jsem se kolem sebe a nikde nikdo nebyl, nic se na nestalo.. Ale v ten moment jsem si vzpomněla na přísloví z filmu "Nikdy nedovol, aby tě strach z prohry, vyřadil ze hry." Řekla jsem si, že se tím zkusím řídit, abych na hlavní prázdniny už mohla bez problémů běhat, to byl můj nový cíl.. Den za dnem plynuli jako voda a já se den za dnem zlepšovala. Byl konec května a já viděla svůj cíl už nadosah, už jsem po chvilkách běhala klusem, a věděla jsem že když budu takhle pokračovat dál svého cíle dosáhnu už brzy..