Ve svitu luny

Sedmá kapitola

Cathlia na ně koukala s výrazem, kdy si nikdo nebyl jistý, zda pochopila závažnost celé situace, nebo je označí za magory a s křikem uteče.

„Takže ty čaruješ," ukázala na Wichiten, která přikývla s šibalským úsměvem. Cathlia ukázala na Matthewa.

„Ty se měníš ve vlka, a potom jsi nahý," nikdo netušil, proč zmínila obnaženost u proměny, ale Matthew přikývl.

„Jsem Alfa," dodal pyšně.

„Chápu, a Serenity má prostě křídla, čte myšlenky, a léčí," pokračovala tmavovláska. Serenity jen přikývla, až se jí spodní letky na křídlech otřásly.

„Tak, a já jsem takzvaná vyvolená. Je to něco jako v knihách, nevíš o tom a najednou BUM! Seš vlastně superhrdina, co spasí svět. Jo, tak to vám žeru," po tomhle všichni pochopili, že Cathlia tomu nevěří.

„No vlastně nejsi superhrdina, jako jo, kněžky jsou dobré, ale ve skutečném boji jsi víceméně k ničemu. Tvoje krev je taková, že se pořádně nenaučíš se zbraní, a i když můžeš čarovat, nikdy to nebudou dokonalá útočná kouzla, jako máme my, čarodějky. Vlastně jsi jen takový outěžek," zasmála se nervózně Wichiten.

„Chápu. Takže jsem supertupec? Jakože takový ten typ hrdiny, na kterém to stojí, ale on sám vlastně stojí za nic, co se schopností týče?" teď už všichni cítili ten cynismus, který se nesl místností.

„Jasně, jsi jako profesor X, my budeme tvoji X-mani," ušklíbla se Wichiten.

„Myslím, že spíš budeme fantastická čtyřka. Ty jsi pochodeň, já jsem jak ten z kamene, Serenity je jako ten ohebnej, a Cathlia je neviditelná žena. Víš co, moc toho neudělá, ale bez ní by to nebylo ono," zakřenil se Matthew. Cathlia a Serenity si synchronizovaně povzdychly.

„Nemáš to lehké," podotkla Cathlia.

„To máš pravdu, ale byla by to nuda, kdyby nebyli tak trochu šáhlí," mrkla na ní Serenity a Cathlia se rozesmála.

„Měli bychom jít spát, zítra je škola. Navíc Serenity se musí vyspat, bude používat magii," zívla Wichiten do ozvěn Cathliina smíchu. Všichni přikývli.

„Magii?" podívala se Cathlia nechápavě na tmavovlásku.

„Jasně. Není to přímo magie, je to něco jako...no vlastně nevím, jak to říct, prostě přiměju tvého otce a macechu, aby si mohla být tady. Musíme tě střežit a stavět hlídky by bylo...zdlouhavé," vysvětlila jí to Serenity. Zároveň se také postavila, přičemž její křídla elegantně zmizela. Cathlia se jen vytřeštěně dívala na její holá záda. Bez křídel jí přišla Serenity...neúplná. Také Wichiten pomalu zhasínala svíce a děkovala živlům, že je chránily. Cathlii by to mělo připadat divné, ale nepřišlo. Naopak jí to přišlo stejně přirozené jako třeba dýchání, což ji děsilo. Možná to bylo díky historkám od babičky, které jí vyprávěla od malička. Došlo jí, že babička tenkrát nevykládala pohádky, ale realitu. Realitu, na kterou lidé zapomněli.

„Měla bych jít domů," napadlo ji náhle.

„Máme tu volný pokoj, je půlnoc, přespíš tady a ráno tě hodíme k vám pro věci," odporovala Wichiten. Cathlia chtěla něco namítnout, ale Wichiten se tvářila tak, že ani nedokázala odporovat. Serenity se jen ušklíbla.

„Je hrozná, že?" zeptala se jen.

„To ne, jen mě... děsí," hledala to správné slovo Cathlia a potlačila zívnutí.

„Pojď, půjčím ti něco na spaní," nabídla jí Serenity a Cathlia vděčně poděkovala, obě dvě se zvedly a zcela klidně odešly, jelikož rusovlasá dívka něco s chlapcem řešila a nevypadalo to, že to bude rychlé. Cathlia jen zaslechla slova jako hlídka, zvýšení, víc potížistů, ale nebyla si jistá, co přesně to má znamenat. Serenity ji zavedla do patra, kde byly ložnice.