Ve svitu luny

Dvacátá druhá kapitola

Dvacátá druhá kapitola

Stála na pobřeží, vítr si hrál s jejími tmavými vlasy, pohled upřený do dáli. Byla již zima, a tak měla na sobě svou oblíbenou černou mikinu, na zádech batoh a tmavé džíny. Rozhlížela se. Dívkám neřekla, kam šla, jen by ji následovaly, a to nechtěla. Měla pocit, že tohle musí udělat sama. A také si musela srovnat myšlenky. Sice si denně psala do deníčku to, co zažila, ale byl tu někdo, na koho nemohla přestat myslet. Ani nevěděla, jak se jmenuje ten temný upír, ale byl to někdo, kdo ji varoval. Ale byla mu vděčná, díky němu žila Shi Tenshi, Kiara nebo Věštkyně, ani nevěděla, jak by ji měla říkat, ale přišlo jí, že jsou si blízké, ne tím, že by měly mnoho společného, ale ona byla jediná další kněžka, kterou znala a její zvláštní a laskavé oči, přišlo jí, že ji má ta dívka upřímně ráda.

„Tak jo kameni, jestli si měl být někdy užitečný, zrovna teď by se hodila rada, kudy se vydat," promluvila ke svému řetízku na kterém se houpal přívěsek. Nic se však nestalo. Povzdychla si, a pak dostala nápad. Rozhlédla se, jestli ji nikdo nesleduje, a schovala se mezi veliké kameny. Vzala přívěsek do ruky a zavřela oči, soustředila se na Cariad, na její úsměv, na věčnou veselou povahu, tak na Cathlii působila. A v tu chvíli si byla naprosto jistá, kam má jít.

Zadívala se do úzkého otvoru a povzdychla si. Teď byla ráda, že netrpí klaustrofobií. Vytáhla z batohu baterku a vydala se dovnitř. Opatrně postupovala do nitra hory. „Myslela jsem, že to bude v dolech a půjdu po normální cestě, jako to je ve filmech. Ne, že se potáhnu postranní uličkou, kde smrt hrozí na každém kroku, opravdu Cariad, tohle se ti povedlo," nadávala nahlas, zatímco se pohybovala opatrně vpřed. Snad jako by slyšela smích té malé dívky, která jeden z největších pokladů nadpřirozené říše schovala na místo, které by snad mohlo každého trochu trknout, kdyby se nad tím hluboce zamyslel. Možná právě proto byla tiára schovaná někde tady. Cathliin tok myšlenek přerušil zvuk vody. Ten zpěv řeky ji lákal natolik, že si přestala dávat pozor na cestu. Při dalším kroku se pod ní zem propadla a Cathlia zakřičela. Myslela si, že umře, ale po chvíli dopadla na zem bez vážnějších zranění.

Rozhlédla se kolem sebe. Vypadalo to jako nějaký sál, takový, který by určitě neměl být v dolech. Uslyšela nějaký šramot, prudce se rozhlédla kolem sebe. Teď litovala, že je duchovní nadpřirozenou osobou, brala by být něčím, někým, kdo se může bránit. A také zalitovala, že poslechla svůj instinkt a vydala se sem sama. „Vítej, Cathlio," před ní se zjevila Cariad. „Tvůj úkol je prostý, projev lásku a soucit a relikvie bude tvou," řekla jen. Cathlii něco nehrálo, tohle nebyla Cariad, kterou poznala. Muselo to být kouzlo. Nevědomky sáhla do kapsy, chtěla vytáhnout růženín, ale hořel, bolestivě ucukla rukou. „Jsem soucitná," vykřikla do sálu. „Má milá, musíš projevit soucit a lásku někomu, ke komu cítíš pouze zášť," usmála se Cariad a Cathlia měla pocit, že nyní vidí Cariad jinak, tahle verze byla dospělá, mentálně, stále to bylo tělo malé dívky. S tímhle iluze, jak by to Cathlia nazvala, zmizela.

Rozhlédla se kolem sebe. „Cathlio, holčičko moje, jsi to ty?" dívala se do tváře ženy. Tmavé vlasy s podivnými modrými odlesky, jako měla ona, stejně bledá pokožka, jen oči, oči byly jiné. „Matko?" zkusila to. „Opravdu to jsi ty," rozbrečela se starší z nich a vydala se k ní. Nic nechápající Cathlii objala. „Tolik mě to mrzí, to všechno, že jsi musela vyrůstat beze mě. Ale já plnila svůj úkol, musela jsem vycvičit další z nás, další Věštkyni," vzlykala žena, objímající Cathlii. Cathlia stála jako přibitá. „Myslíš Kiaru?" zeptala se nakonec. „Ano, to děvče je velmi schopné," přitakala žena. Cathlia se vymanila z objetí. „Víš, jak mi bylo? Byla jsem sama! Celé ty roky, jako malé dítě, kdyby nebylo babičky..."Cathlia se prudce nadechla a zamrkala. Nebude brečet, ne kvůli téhle ženě, která ji jako malou opustila. Žena se zarazila. „Dítě moje, nikdo z nás neměl nikdy moc na výběr, když ses narodila, nám všem bylo jasné, kým jsi, naše rodina se uschovala, když Lucky začala vraždit kněžky světla, Kiara zbyla jediná ze své rodiny, musela jsem to udělat, trhalo mi to srdce, opustit moje malé děvčátko, ale dospěla jsi, má matka odvedla úžasný kus práce, jsi krásná schopná mladá žena," usmála se něžně. „Celé ty roky jsem byla sama, ostatní děti měly maminky, jen já ne, bolelo to," Cathlia nedokázala dál zadržovat slzy a rozbrečela se. Žena ji objala. „Už je dobře holčičko, už bude jen dobře, chápu, že mi to máš za zlé, bohužel i my jsme pěšáci rady, vždycky jsme byli navzdory tomu, že si někteří myslí, že máme svobodu," hladila Cathlii po zádech žena. „T-to rada?" popotáhla Cathlia, styděla se za to, že teď brečí, ale nešlo to. Tolik emocí uzavřených v sobě vyplulo napovrch. „Ano, Cathlio, neměli jsme na výběr, dar věštěni byl u mě silnější než u mé matky, ona byla bližší ke Karině nežli já, a pro tvou ochranu nemohly vyrůstat dvě malé kněžky u sebe, Thomas všude pátral po tobě. Má matka dokázala to, co bych já nemohla, zamést stopy, zmizet tak, aby to nikomu nepřišlo podezřelé a nepátral, kam tě vlastně ukryla," oříškové oči pozorovaly ty zářivě modré. „Ani nevíš, jak moc jsem tě chtěla držet v náručí, řešit s tebou věci, co matky s dcerami řeší, to vše nám byla upřeno," Cathlia nikdy neviděla tolik smutku. „Proč ses nevrátila?" zašeptala Cathlia tiše. „To protože jsem zemřela," zněla tichá odpověď. „Vždyť tu sedíš, dýcháš, cítím tvou ruku... to není možné, abys byla mrtvá!" vykřikla prudce Cathlia. „Tohle je tvá zkouška Cathlio, já jsem jen nástroj vytažený ze země mrtvých, mám své myšlenky, pocity, ale pořád jsem jen mrtvá," usmála se něžně Cathliina matka. Cathlia ji prudce objala. „Tolik mě to mrzí, to všechno, že jsi se mnou nikdy nebyla, vždy jsem si přála s tebou strávit nějakou chvíli, ale jedna má část tě nenáviděla za to, že jsi mě opustila, děkuju, že jsem měla možnost slyšet to od tebe," brečela, teď to byla Cathlia, kdo ženu objal.

„Gratuluji Cathlio, tvá zkouška byla úspěšná," ozval se hlas Cariad. „Musíme se rozloučit, vždy nad tebou budu bdít, holčičko," začala se rozplývat žena. „Ne! Mami, teď jsem tě poznala já... já ti chci tolik povědět," Cathlia ji objímala prudce, ale tělo ženy se postupně rozplývalo až nakonec brečící Cathlia objímala jen vzduch. Její ruce spadly. Nemohla si pomoct, svezla se na kolena a její ramena se otřásala v mohutných vzlycích.

Vždy si myslela, že ji matka z nějakého důvodu nechtěla, nebo nebyla mateřský typ a přitom... . Cathlia chvíli pocítila silnou nenávist vůči radě, vůči světu, který začala poznávat. Došlo jí, že jí mnoho dal, ale mnoho také vzal. A nyní zrovna nevěděla, jestli jí více vzal nebo dal. Babička jí poskytla určitě skvělou péči, nemohla si stěžovat, ale nyní, kdy byť jen na chvíli poznala svou matku, ženu, která ji milovala natolik, že se jí dokázala vzdát, jen aby Cathlii ochránila, nevěděla, zda chce vůbec pokračovat. Přesto se zvedla, její matka položila pro tuhle věc život, byla by sobecká, kdyby odešla a celý její odkaz a odkaz babičky, který jí obě předaly tu nechala.

Sál zmizel, byly to zase jen ruiny a v tu chvíli to uviděla. Červené a stříbrné odlesky, opět opatrně postupovala dopředu, než to spatřila. Krásnější šperk v životě neviděla. Složitý proplétaný vzor tiáry se spojoval, vedl od velkého rudého kamene a postupně se zužoval. Cathlia opatrně vzala tiáru do rukou. Celý důl se otřásl. Několik kamenů spadlo. Cathlia se vyděsila, došlo jí, že ani neví, jak se odtud dostat. Celý důl se náhle začal bortit.

„Hoď mým kamenem o zem a mysli na místo, kde chceš být," ozval se jí v hlavě hlas. Rychle sáhla do kapsy a našla růženín. Chci být před svým domovem, pomyslela si a hodila s kamenem o zem. Zvuky padajících kamenů ustaly, nebyla slyšet žádná řeka. Cathlia se donutila otevřít oči. Stála před domem, který patřil dívkám. Rozsvítilo se venkovní světlo a prudce se otevřely dveře. I když vhodnější by bylo říci, že se rozrazily. Ven vyběhla jak Wichiten, tak Serenity.

„Bály jsme se, je skoro půlnoc," prudce ji objala rusovlasá dívka. Serenity se jen zastavila. „Máš ji," usmála se, a Cathlia si nebyla jistá, zda to byla otázka, či konstatování. Ale při pohledu do očí Serenity jí bylo jasné, že to Serenity věděla, a tak jen smutně přikývla. Tmavovlasá dívka neváhala a Cathlii obejmula.

„Byla to úžasná žena, to mi věř," pošeptala jí slova útěchy. Wichiten pochopila. Přidala se ke skupinovému objetí, dokonce i její kočičí parťáci se otírali o nohy Cathlie a vrněli jak jen mohli, jen aby Cathlia přestala plakat.

„Děkuju že tu pro mě jste ve chvíli, kdy už nevím, zda dělám vůbec správnou věc," zamumlala Cathlia potichu.

„Rada starších zpackala životy mnoha lidem. Doufám, že až budeš mít artefakty, budeš mít sílu nejen na zničení Lucky, ale i k tomu, abys z rady udělala něco víc než pár ustrašených starců," zamumlala Wichiten.

Naivně jsem si myslela že to bude mít 25 kapitol, zatím to vypadá na 31! :D 

W.