Ve svitu luny

Dvacátá šestá kapitola

Cathlia udělala dva kroky zpátky. Natáhla ruku, jako by jej chtěla udeřit, ale on bleskově překonal hranici mezi nimi a chytl ji za ni. V tu chvíli, jako by už nebyly v této dimenzi, ale v jiné. Okolo nich, jako by se vznášely planety. Vyděšeně se dívali jeden druhému do očí.

„Co jsi to udělala?" zeptal se, v tu chvíli zmizela veškerá arogance, nadvláda. Nyní tam stál, stále držel její napřaženou paži a očima těkal všude. Cathlia jen pomalu zavrtěla hlavou.

 „Nevím, co to je, neudělala jsem nic," řekla jen.

 „Tak proč jsme, zatraceně, tady?!" rozkřikl se. Bylo na něm vidět, že tohle odchýlilo jeho plán. Nyní už nechtěl Cathlii zabít, ale dostat se odtud a zmizet. Cathlia se rozhlédla. A pak, jako by ji někdo vedl natáhla ruku. Začala opisovat znaky, které byly současnými kněžkami zapomenuté, protože jejich moc nebyla nikdy dostatečně silná, aby je dokázala opsat všechny a stvořit kouzlo.

„Co to děláš?" chtěl se po ní vrhnout. Druhou ruku jen napřáhla k němu. Tím jej znehybnila. 

„Nedělám nic, synu luny, jen ti chci ukázat tvou skutečnou budoucnost," byl to sice její hlas, ale nebyla to ona. Všiml si drobných odchylek. 

„Kdo jsi?" zeptal se. 

„Můžeš mi říkat Karino," řekla jen, podívala se mu hluboko do očí a ruku, kterou doteď psala znaky napřáhla k němu. 

„Tohle je tvým osudem, Doriane," řekla jen, než vše zčernalo a on měl pocit, jako by začal padat.

Bylo to, jako by sledoval televizi. Všude hořel oheň, mrtvá těla, ležela všude po zemi. Ať už se jednalo o elfy, vlkodlaky, anděle. To celé s ním otřáslo. A v tu chvíli ji spatřil. Tmavé vlasy, oči barvy oblohy. Seděla tam a vzlykala. V rukou držela zničený přívěsek. Slyšel i smích své paní. Byl děsivý, i on sám měl strach. V tu chvíli se na něj zadívaly modré oči.

„Kde jsi byl, Doriane?" zeptala se. Chtěl otevřít ústa, ale nevyšla z nich ani hláska. Jen se na ni díval. „Kdybys tu byl, mohlo by to být jinak. Ona zničila přívěsek, Doriane, bez něj ji nemůžu porazit. Relikvie mi budou k ničemu. Říkal si, říkal si, že mě ochráníš. Že mě miluješ," hlas se jí zlomil a dál plačky klečela. Nemohl udělat nic, bylo již pozdě. To nejsem já, patřím na temnou stranu a nemiluju ji, a ani nikoho jiného, tahle myšlenka jej vytrhla zpátky do dimenze.

Prudce oddychoval a sledoval tvář tmavovlasé dívky. „Tohle je manipulace, to je jediné, co vy kněžky umíte! Manipulovat," křikl na ni. Tmavovlasá dívka na něj zamrkala. 

„Proč na mě křičíš, nevím, proč jsme tu," křikla na něj zpátky. Teď se zarazil on, tohle nebyla ta kněžka, co v něm probudila ten ochranářský pocit, tohle bylo to malé pískle, které měl za úkol zabít. Jak by ale mohl, když se na něj dívala, sama vyděšená tím, co se tu děje. 

 „Byla tu ta tvá předchůdkyně, vyvolala falešnou iluzi, ve které jsem měl být tvůj ochránce a selhal jsem. Proto říkám, že jste všechny falešné. Snažíte se vzbudit různé emoce v lidech," prskl po ní.

„Tak to prr! Před půl rokem jsem byla jenom divná obyčejná holka. Pak mi umřela babička a já se objevila tady. Přišla jsem na to, že nejsem vůbec obyčejná, naopak jsem cvok, co má spasit svět. Moje nové kamarádky jsou šílené protiklady. Jedna je cvok, které vše vybuchuje pod rukama a druhá je ledově klidná. Kolem mě lítá několik netopýrů, pobíhá smečka vlků, a dokonce existují elfové. Do toho tu je tvoje šéfová, která se mě snaží podříznout a já už nevím, jak to mám všechno zvládat, tak se ti omlouvám, že moje pokrevní příbuzná, co je už hodně dlouho mrtvá, ti pocuchala nervy," vypěnila. Prudce oddychovala, konečně z ní všechno opadlo. Sice se vykřičela svému nepříteli, ale to ji bylo v tu chvíli jedno. Cítila se frustrovaná a už to dál nemohla snášet. On však zareagoval úplně jinak, než čekala. Překonal vzdálenost mezi nimi a objal ji.

„Není špatné, že jsi jiná, jsi výjimečná," zašeptal do jejích havraních vlasů. Cathlie jej opatrně chytla kolem boků a tiše začala plakat.

Nevěděla, jak dlouho tam byli, jen stál a nechal ji plakat. On sám nevěděl, proč jí dovolil být v tomhle stavu, proč ji nezabil, jak měl. Něco uvnitř něj bylo proti, chtěl tu bledou dívku s tmavými vlasy držet v náručí, nejlépe do konce života. To je láska, Doriane, zašeptal mu hlas, který patřil Karině.

„Je čas vyrazit pro druhou relikvii," Cathlia se od něj odtrhla a cítila se zahanbeně.

 „Kde má být?" zeptal se Dorian. 

„U oltáře pravdy," pověděla Cathlia.

 „Ale absolutně netuším, co si pod tím mám představit," dodala ještě.

 „Co třeba fontánu se sochou ženy, která má v ruce starou váhu?" zkusil to Dorian, hledíc před sebe. 

„To je dosti konkrétní, nemyslíš?" Cathlia hleděla na druhou stranu.

 „Když se otočíš, pochopíš, má drahá Vyvolená," pousmál se Dorian. Cathlia se otočila a spatřila to, co Dorian popisoval. Jen už neřekl, že fontána hrála všemi barvami. Pomalu přistoupila blíž a zahleděla se do tváře Libry, nebo také Ynali. Přišlo jí, jako by se socha pousmála. A Cathlia pocítila nutkání sáhnout do vody.

Vytáhla dýku, hladkou ocel zdobila ozdobná rukojeť a celá dýka se leskla světlem, které Cathlia nedokázala k ničemu přirovnat. „Splnila jsi zkoušku, změnila jsi nepřítele v přítele," slyšela ještě Libřin hlas.

„Musíme jít," popohnala Doriana. 

„A kam?" nechápal. 

„Domů přeci, myslím, že to vezmou v pohodě," zalhala Cathlia. Dorianův pohled byl velmi skeptický, aby pochopila, že si to on rozhodně nemyslí.