Ve svitu luny

Devatenáctá kapitola

„Cathlio, jsi v pořádku?" zaťukala na její dveře tmavovláska.

„Ano, děje se něco?" zeptala se Cathlia, zvedla se a otevřela dveře.

„Je skoro osm večer, nemohla jsem slyšet tvoje myšlenky a Wichiten se pokoušela vystopovat tvojí energetickou stopu, ale ty kameny se nejspíš zbláznily," ušklíbla se Serenity.

„Ne, já... naučila jsem se používat ten přívěsek," usmála se Cathlia.

„Tak to je super, ale měla by ses jít najíst," usmála se na ni Serenity.

„Dobrá," přikývla Cathlia.

U večeře se Cathlia stále tvářila zamračeně.

„Co se děje?" zeptala se jí Wichiten.

„No... jen mě napadlo, co jsou to relikvie?" zeptala se Cathlia zamyšleně. Serenity a Wichiten se na sebe podívaly.

„Je to jen pověst, ve skutečnosti..." začala Wichiten, ale pak jí to došlo. „Není to pověst, že ne?" zeptala se. Cathlia se na ně podívala a nějaký vnitřní hlas jí pošeptal, že jim může důvěřovat.

„Ne, potkala jsem se s Karinou, vím že to zní neuvěřitelně a divně, ale potkala jsem ji a prý mi můžou pomoct," vysypala ze sebe jedním dechem a ani na jednu se raději nedívala. Wichiten si odkašlala.

„Nemůžu ti říct o všech, vím jen o olivínu, který patřil Saratheně. V grimoáru se nepíšou jen kouzla a našel se dochovaný i ten, co patřil Saratheně. Mluví o něm jako o své duši, jenž má za úkol najít každou zbloudilou bytost této planety, ale Sarathena nám už neřekne, co tím myslela. A myslím, že ani Lucky nebude příliš upovídaná, kdyby přišlo na její sestru," pokrčila rameny Wichiten. Cathlia si vše zapamatovala. Tahle informace se jí nejspíše bude hodit.

„O druhé relikvii, dýce, se moc nemluví. Je to smutný příběh," řekla tiše Serenity. Cathlia se na ni podívala. „Říká se, že kdysi se anděl zamiloval do člověka, ten se však anděla bál. A ten anděl se snažil uřezat si křídla dýkou. Což nešlo, a tak poprosil kováře, aby mu vytrhl několik per, a skul dýku novou. Ten to tak udělal a anděl si křídla mohl uřezat, ale ten člověk jej znovu odmítl, že už jej nemá proč milovat, když nemá křídla. A tou dýkou se, jak jistě hádáš, zabil," posmutněla Serenity.

„To je mi opravdu moc líto," podívala se na ni soucitně Cathlia. Serenity se smutně usmála. „Nemusí, bylo to velmi, opravdu velmi dávno," odvětila tiše.

„A o upíří tiáře se bohužel žádná zmínka nedochovala, jen to, že mocná upíří královna uchovala něco sobě blízké v drahokamu," pokrčila rameny Wichiten. Cathlia mezi tím vším povídáním dojedla.

„Půjdu nahoru, třeba ještě něco zjistím," usmála se Cathlia a nevědomky pohladila přívěsek.

„Měla by si být opatrná, tahle magie vysiluje," varovala ji Wichiten.

„Nemusíš mít strach, myslím že to je snad intuice, co mě vede," přikývla pro sebe Cathlia.

„Jen tě varuji," ušklíbla se zvesela Wichiten a zvedla se, aby mohla posbírat talíře.

„Dobrá," přikývla Cathlia. „Použij jen jeden kámen," slyšela ještě Serenitin hlas, než se vydala po schodech nahoru. Už nestihla ani odpovědět, ale byla si jistá, že Serenity její kladnou odpověď slyšela.

Zalezla si do svého pokoje a vytáhla tři kameny. Chvíli se na ně dívala a poté vzala do ruky růženín. Zbylé dva odložila do nočního stolku, dnes nebyl čas použít je. Pevně sevřela růženín v pěsti a soustředila se na tu energii, kterou z něj cítila. Na chvíli se jí zatočila hlava a než se nadála, bylo to tu známé světlo předtím, než se objevila na louce. To ji trochu zarazilo, většinou to bylo místo blíže neurčité. Tuhle louku však poznávala, jako malá na ni chodila s babičkou.

„Místo jsem vybrala z tvých myšlenek, kde si se cítila vždy v bezpečí," slyšela až příliš milý hlas. Otočila se. Za ní stála malá, ale opravdu malá dívka. Její dlouhé vlnité vlasy barvy medu vlály ve větru a na Cathlii se upíraly veliké hnědé oči, oči srnky, pomyslela si Cathlia.

„Já, já myslela že budeš..." vypadlo z Cathlie a když jí došlo, co chtěla dívce říct, začervenala se studem.

„Že budu starší, vyšší?" usmála se dívka vesele. „Když jsem zemřela, bylo mi čtrnáct let, byla jsem nejmladší kněžkou z těch, které se postavily Lucky. Posaď se prosím na deku," vysvětlila jí to, a pokynula Cathlii drobnou ručkou. Ta se tedy posadila a k ní i drobná dívka.

„Vím, proč tu jsi, hledáš upíří tiáru, ale mohu ti, Cathlio, povědět, že když si spojíš paradoxy, určitě ji najdeš," usmála se mile. „Proti Lucky se obrátily zemské živly, nejvíce však voda, se kterou byla nejvíce spojená. Musíš hledat u vody a určitě víš, co nemají v lásce upíři," mrkla na ní potutelně a zasmála se.

„Stříbro, stříbro a voda, jsou klíčem k nalezení tiáry? Proč bys schovávala něco, co patří upírům na místě, které je odpuzuje?" nechápala Cathlia.

„Protože upíři nejsou jen dobří," zněla prostá odpověď.

„Jaké je tvé jméno?" napadlo Cathlii.

„Cariad," usmála se dívka. „Avšak spíš by tě mělo zajímat jiné jméno. A to Mighty, byla to ona, kdo nosil tuto čelenku, zkus se na tohle jméno zeptat svého kamaráda Caiuse. On ti toho bude mít hodně co povědět," usmála se a celá vize se začala Cathlii rozplývat. „Náš čas skončil, buď silná Cathlio," slyšela poslední slova a dětský smích, než se její vize nakonec celá rozplynula.

Cathlia se prudce nadechla. Byla zase ve svém pokoji a cítila se hrozně unaveně. „Zítra musím do školy, musím mluvit s Caiusem," řekla si pro sebe a navštívila svou malou koupelnu, aby udělala hygienu. Poté v pyžamu lehla do postele a usnula.