Příběh na ranči

1. Kapitola

Práskla jsem dveřmi. Máma na mě byla naštvaná, ale já na ní víc, chtěla mě poslat k jejímu bratrovi Steavovi, kterého jsem nikdy v životě neviděla a na víc o letních prázdninách. No to snad ne. Nechápala jsem, o co mámě šlo, než když jsem viděla v naší schránce dopis, tajně jsem ho otevřela a četla.

Milá Emilie, vím, že jsem se ti neozval od doby narození naší dcery, ale chtěl bych ji vidět s pozdravem Joe.

Víte, když mi byli 4 měsíce, táta se mě vzdal a odjel a máma mě musela vychovávat sama a řeknu vám, vychovávat takovéhle čertovo kvítko, není žádný med. Ale co mě nejvíce štvalo, že se opovážil napsat po tak dlouhé době. Já vždycky snila o tom, že mi od táty přijde dopis, ale že až v 16 letech tak to jsem nečekala.

Ale i když jsem věděla, proč mě mamka posílá za mým strýčkem, nechtěla jsem tam, ale co se dalo dělat. Máma mi vyprávěla, že strejda má farmu a i koně, dřív jsem na koních jezdila až do té doby, než mě jeden kůň schodil a já byla v nemocnici a možná si říkáte, že jsem zbabělec, ale byla to strašná bolest, dvě zlomená žebra, jedna zlomená ruka a noha a od té doby nejezdím.

Crrrrrr, zazvonil mi budíček a já si vzpomněla, co je dnes za den. Ne dnes jedu ke strejdovi a jelikož je vedro, vzala jsem si černé kraťasy a bílé tričko, máma mě odvezla na nádraží a koupila mi lístky. Když vlak přijel, já si sedla na místo u okna a jelikož byl celý vagón plný, sedl si ke mě jeden kluk.

Vlak se rozjížděl a já mávala mamce, viděla jsem, jak jí ukápla slza, bude se mi po ní moc, moc stýskat, chtěla jsem se uklidnit, ale nějak mi nepomáhalo, když jsem si řekla, že je to jen na měsíc a kousek, tak dlouho bez mamky já prostě nevydržím.

Když byla máma z dohledu, opřela jsem se na modrou sedačku a pustila jsem si písničky. Miluji písničky, uklidňují mě. Po hodině jízdy, jsem začala usínat, ale najednou do mě někdo šťouchl a já mu rychle chytla ruku. Ten kluk vykulil své modrozelené oči a já si sundala sluchátka ,,Co si sakra myslíš, že děláš?!"

,,Nic, jen jsem se chtěl zeptat, jestli můžu otevřít okno." ,,No jasně." odpověděla jsem, hned jsem povolila stisk a pak jsem mu celou ruku pustila. Odtáhl se, aby mohl otevřít okno. Já ho jen pozorovala, hned jak se otočil, zamračil se na mě a sedl si naproti mně. No jo, občas jednám přehnaně.

Už jsem si chtěla nandavat sluchátka, ale on se mě zeptal, kam jedu. Odpověděla jsem mu, že jedu ke svému strýčkovi do města Šytal, kde má ranč, ale on se mě hnedka zeptal, jestli se náhodou můj strýček nejmenuje Steav, jen jsem přikývla. Říkal mi, že k němu jede taky, že byl na týden u své babičky, ale že u mého strejdy pracuje. Když vlak zastavil a já si vyndala mojí brašnu, nabídl mi, že mi ji vezme, jenomže já si ji chtěla nechat u sebe. Měla jsem zvláštní pocit, byla jsem z něj nervozní a zároveň mi připadalo, že mu věřím.

Šli jsme spolu před nádraží ale tam nikdo nečekal. Jack, jak se ten kluk jmenoval, mě zavedl k ohradě pro koně. Přiběhl krásný černobílý hřebec a úplně stejnobarevná klisna. Jack si na koně nasedl a nabídl mi ruku, jenže já už jsem se na koně, nechtěla vrátit, aspoň ne tak brzy.

,, Nemusíš nasednout, ale potom se nediv, až poběžíš za koněm a věř mi je to docela daleko. Jack ke mě natáhl ruku. Bylo to zvláštní, ale přijala jsem ji.

Byla jsem opravdu naštvaná. Měla jsem co dělat, aby jsem udržela tašky a hlavně sebe, a když jsme vyjeli do díry, chytla jsem se ho kolem pasu. Za chvíli jsme dojeli před velký ranč.