Být nejlepší nestačí

2. Kapitola

Sisi
,,Sisi!" Vtrhne mi do mého pokoje sestra. "Jo, už vstávám u všech turb!" jak já nenávidím tenhle den. Dnes se totiž stěhujeme a má milovaná sestřička se s toho může zbláznit. Já to tak rozhodně nemám musím opustit svůj geng a začít od znova ani můj bratr nevypadá, že by ho to nějak trápilo. Navíc mě strašne bolí hlava ze včerejší rozlučovací párty. Ještě k tomu ted máme ňáké problémy v mafii takže jsem stoho všichni mrzutí o tom však jindy.

                                ***
Už sedíme v máminým černým BMW a čekáme než se má sestra odtrhne od zrcadla a nastoupí do auta. "Lolo pohni, ať na nás táta nečeká!" řve na moje nedochvilné dvojče máma. "Jo, už jdu" a posadí se na druhý kraj sedačky než já. Možná jste jsi mohli všimnout, že táta tu s námi není a to by se dalo říct jako další důvod našeho stěhování. Moment hned vysvětlím. Od té doby, co táta odešel od mafie tak jsi založil firmu, která jse postupem času začala zvětšovat, až stoho vznikly čtyři firmy. Samozřejmě to ne řídí sám takže každou firmu řídí jeho jeden dobrý kamarád. No a mámě patří několik větších obchodů s oblečením. Proto táta jezdil domů asi jenom třikrát do měsíce a teď po našem stěhování s náma bude moci být častěji. A stoho vyplývá další věc, že jsme strašne zazobaní lidi. Každý z nás má své auto a pár dalších. Taky, že jsem jako první měla v plánu jet s vím vlastním autem, ale bohužel mi to bylo zamítnuto.

                                ***
Konečně jsme tady a já si můžu vystoupit. Tím se také zbavím mích otravných sourozenců, kteří se celou cestu poštuchovali jak malí děcka. Aspoň, že mě zachránili mé sluchátka, které jsem si nasadila hned jak jsem nastartovali a tím se zbavila veškeré konverzace s mojí rodinou. "Už jsme tady" Probudil mě z mého přemýšlení o rodině můj bratr, který mě strhnul sluchátka z uších. "Toho bych si nevšimla" řekla jsem ironicky a u toho pro točila oči. Hned jak jsem vystoupila tak mé oči upoutalo několik řad předražených vil. "Tati!" zakřicela Lola a skočila mému tátovi do náruče, který stál u dveří naší nový vilky. No malý jak se to řekne, už si jen představuju tu nádhernou, velkou podzemní garáž zaplněnou mích rychlích miláčků. Potom se táta vydal za mou mámou, která právě zamikala auto a vášnivě ji políbil. Pak se chlapácky pozdravil s Leem(omlouvám se neumím to skloňovat), který se ještě hrabal z auta. Táta mu něco pošeptal do ucha na což se Leo jenom uchechtl. Poté přišel ke mě a jemně mě obejmul. "Ahoj" přivítal se se mnou. "Čau" zabrblala jsme a zase se odtáhla "jsem rád, že jsi tady máma o tebe má starost, ale teď jsi pojď vybalit. O tvích problémech si pro mluvíme později i s tvým bratrem". "No jo" zamumlala jsem skoro ne slyšitelně a odešla za těma dvěma idioti, kteří už odemykali náš nový domov. Jako první jsem uviděla obrovský botník s nádhernou průsvitnou skříní. Moc jsem si to ne prohlížela a snažila jse, co nejdřív najít svůj pokoj, který nám, už rodiče zařídili podle našeho výběru. Co nejrychleji jsem vyběhla skleněné, za točené schody kde na mě vybaflo několik tmavých dřevěných dveří. Jako první jsem na koukla do nejbližších dveřích ve, kterých se ukrývala obří herna s kulečníkem a podobnými blbostmi. Celá místnost byla hodně podobná té staré v naší bývalé vile. Hned na proti byla další místnost, která mě velmi mile potěšila. Protože krásnější posilovnu jsem snad ještě neviděla. Byli tam úplně nové stroje po běžící pás, až po boxovací pytel. A to všechno bylo prosklené neprůstřelnými skly. Už jsem se těšila, až bude zářit slunce a celou místnost o září. Jelikož se, už stmívalo tak jsem si musela rozsvítit světla, která se táhla přes celý strop. A celé tohle užasné místo vyčnívalo z celé budovy, že to vypadalo jako balkón pod, kterým byl venkovní bazén. Dále byla ložnice, bratrův pokoj pak můj a v neposlední řadě sídlo mého dvojníka. Můj pokoj, už byl luxusně vybavený a po podlaze se válely jen poslední krabice, co jsme dnes přivezli. Vše bylo sladěný do černých a bílých barev. Dále na proti mé postele, byly dvoje dveře jenž vedly do protáhlé šatny plné oblečení a bot. Druhé dveře vedli do mé vlastní koupelny, kterou jsem měla i v bývalém pokoji jen o něco menší. Samostatnou koupelnu měli jak mí sourozenci tak i rodiče a somozřejmě i návštěva pro, které byli také udělaný další tři pokoje. Ještě jsme zapomněla zmínit, že každý pokoj měl svůj malý balkón. Rozhodla jsem se, že vybalování nechám, až zítra po škole. Jo, už zítra máme první den školy a mí retardovaní sourozenci somozřejmě taky. A pro mé neštěstí budeme chodit do druhého ročníku, který máme společný. S toho vyplývá, že spolu budeme skoro 24 hodin denně! Už je 10 hodin což znamená, že se jdu osprchovat, shlédnout nějaký film a jít spát. Protože po dnešním dni rozhodně nemám v plánu ponocovat.

Ahoj, doufám, že se Vám tento díl líbil. Také se omlouvám za chyby v psaní jelikož to doopravdy není moje silná stránka. V neposlední řadě bych Vás chtěla ubezpečit, že konverzace mezi osobami v příběhu budou somozřejmě častější jen prosím na začátek trochu strpení děkuji vaše 8844.