• Zmijozel & Nebelvír •

17. Kapitola

(FOTKA! 😂👏)

,,Joshi?" vykulila jsem oči na jednoho Mrzimora. Měl hnědé vlasy i oči, hubené ale svalnaté postavy a ve famfrpálu hrál na místě střelce.

,,Jé, ahoj Lucy? Promiň, moc se nevídáme, takže si nejsem jistý se jménem," řekl a upřímně se na mě usmál.

V tu chvíli mi to docvaklo. On o ničem neví. Je tu náhodou. Omylem. ,,C-co tady d-děláš?" vykoktala jsem.

,,Pozoruju hvězdy. Podívej, támhle je třeba Orion," řekl a ukázal někam na nebe. Bohužel jsem ale neměla ten dar, rozeznat souhvězdí, takže jsem jen přikyvovala a blbě se usmívala.
,,Ty to nevidíš, že ne?" zeptal se a podíval se na mě. Bylo vidět, že zadržuje smích.

,,Noo," protáhla jsem, ,,ne," dořekla jsem upřímně a začala se smát. Snažil se mi to ukázat znova. Byla jsem marná.

,,Hele, už si půjdu lehnout. Je pozdě. Měj se, snad se ještě někdy potkáme. Ahoj," mávl mi a zmizel. Osaměla jsem. Nevěděla jsem, co si mám o tom všem myslet. Byl to všechno jenom vtip? Slyšela jsem kroky. Bála jsem se. Popravdě ani nevím čeho. Sedla jsem si na zem a zkoumala si prsty. Bylo by trapný, kdyby někdo přišel a já tam stála jak solnej sloup. Je divný, že vám z těla vyrůstaj takový šlahounky. Jako chobotnice. Ne, počkat, zpátky do reality. Otočila jsem zpátky směrem ke schodišti. Málem mě ranila mrtvice. U schodů stál Malfoy. Chce mě zabít.

,,Kruci, Malfoy!" vyjekla jsem, jelikož jsem vážně zapoměla, jak se dýchá. Povytáhl obočí. ,,Co tady děláš?" vyštěkla jsem.

,,Chtěla jsi, abych přišel," řekl bezstarotně a sledoval můj udivený výraz.

,,To jsem teda nechtěla!" rozčilovala jsem se.

,,Tak já zase jdu no. Doufám, že se ti řetízek líbil," vstal a měl se k odchodu. Už stál ke mně zády, když jsem zakřičela: ,,Počkej co?" Nereagoval. ,,Stůj," zařvala jsem hlasitěji a běžela za ním. Stál ke mně zády. Vzala jsem ho za zápěstí a otočila si ho k sobě. ,,To jsi byl ty?" zašeptala jsem a do očí se mi hrnuly slzy. Propaloval mě pohledem s kamenným výrazem. Nevěděla jsem, co mám čekat. Tiše přikývl. ,,Děkuju," hlesla jsem a po tváři mi stekla slza a on mi ji palcem jemně setřel. Trochu se pousmál, ale já mu stejně v očích viděla očekávání. Najednou jsem ucítila mravenčení v břiše a srdce mi tlouklo tak moc, že to musel slyšet. Zastrčil mi pramínek vlasů za ucho.
Upřeně jsme si dívali do očí. Byl to zvláštní pocit. Najednou se ke mně začal přibližovat. Pomalu jsme oba zavírali oči. Hezký chvíle musíš cítit, ne je vidět. Už jsem nevydržela ten tlak. Udělala jsem malý krok, chytila ho za pas, přitáhla k sobě a spojila naše rty. Láska na druhý pohled? Pomalu s nimi začal pohybovat. Zamilovala jsem se. Polibky jsem mu oplácela. Jenže pak mi došlo. Odtáhla jsem se. Nechápavě se na mě podíval, držíc mě stále za pas.

,,Tohle nemůžeme," špitla jsem a podívala se mu do očí. Nic nechápal. ,,Jsi Smrtijed a moji rodiče Smrtijedy zabíjej, zavíraj je a bojujou s nima."  Zakroutil hlavou. Pozvedla jsem obočí. ,,Nejsem Smrtijed," řekl a na tváři se mu objevil náznak úsměvu. Hlavou jsem pokynula, aby si vyhrnul levý rukáv. Pochopil. Vážně tam nic nebylo. ,,Nikdy tam nic nebylo a ani nebude," zašeptal. ,,V tom případě dobrý," usmála jsem se a vrhla se mu kolem krku. Ruce mi obmotal kolem pasu a hlavu si položil na moje rameno. Uchechtl se a já cítila jak se usmívá. Odtáhla jsem se a dala jsem si ho na délku svých paží.

,,Co je?" zeptal se, pořád se usmívající.
,,Nikdy jsem tě takhle neviděla," řekla jsem. ,,Jak jako?" zase se uchechtl. Bože to je tak roztomilý! ,,Usmíváš se," zasmála jsem se. ,,Protože mám tebe," odpověděl a obejmul mě. ,,Ehem," odkašlala jsem si, ,,zas tak úplně ne." Došlo mu to. Odtáhl se a stoupnul si o krok dál ode mě a klekl si na jedno koleno, jako když prosí o ruku. ,,Co děláš?" zeptala jsem se podezíravě a založila si ruce na prsou. ,,Sice nemám prsten, ale to snad vadit nebude," řekl a andělsky se usmál.

,,Lucy Lily Potterová, byla by jsi tak dobrosrdečná a chodila se mnou?"

,,Draco já-" zaváhala jsem a on sklopil zrak. Zvedl se a zase se otočil zády k odchodu.

Okamžitě jsem se k němu rozeběhla a skočila mu na záda. Díky bohu mě chytil. ,,Dělám si srandu. Nemohla bych odmítnout. Jasně že jo," řekla jsem a dala mu pusu na tvář. Sundal si mě a postavil před sebe. Hrál uraženýho. ,,Noták," šťouchla jsem do něj ukazováčkem, a obejmula ho, byl jak prkno a ani se nehnul, ,,já vim, že seš rád." Najednou si mě přehodil přes záda a nesl mě blíž k zábradlí. Proboha co chce dělat? Sundal mě a já mu se strachem koukala do očí ,,Tak za tohle budeš pykat holčičko," řekl rošťácky, takže mi spadl kámen ze srdce. Začal mě lechtat všude možně a já se smála jak pominutá. Usmíval se tomu. Pro tenhle úsměv bych umřela. ,,P-pr-pros-ím už d-do-dost," smála jsem se a on přestal. Nějak zázračně jsem ležela na zemi a on byl nade mnou. Jednou rukou se podpíral aby mě nezalehnul a druhou mi odhrnul vlasy z čela. Už zase jsme si hleděli do očí. Bože on je měl tak nádherný! Bouřkově šedý a v nich ty jiskřičky. Jiskřičky štěstí. Pohled mi sklouzl na ty jeho měkké teplé rty. Zkousla jsem si ret. Usmál se tomu. Přitáhla jsem si ho za límec košile a dlouze ho políbila. Zase mi začalo mravenčit v břiše.
Sednul si a mě si posadil na klín. Při tom stále neodlepil své rty od těch mých. Chytil mě za pas a polibky přesunul na můj krk. Věřila jsem mu. Nechtěl by nic víc. Dřív bych si to možná myslela. Ale ne teď. Ne teď, ne tady. ,,Malfoy?" zašeptala jsem.

,,No, Potterová?" Líbilo se mi, když mi říkal příjmením.

,,Máš mě rád?" zeptala jsem se ho a hladila ho po vlasech.

,,Ne," řekl rozhodně a odlepil se ode mně. Upřímně jsem se mu zahlédla do očí. ,,Miluju tě," zašeptal a zase se na mě přilepil. Lehce jsem ho zatahala za vlasy a on mi vzdychnul do úst. Po chvíli jsem se od něj odlepila a obejmula ho. Užívala jsem si jeho přítomnost. Bylo mi hezky.

Ahojky!
Asi jsem se zbláznila. Dvě kapitoly za jeden den?  No nic. Snad se vám kapitola líbila a jestli jo, tak hlasujte. ↙↙↙⭐ ↙↙↙

Jinak tahle povídka přesáhla 300 přečtení, což je pro mě celkem dost. Jsem ráda, že to někdo čte. 😃 Takže kuju. ❤

Mějte se. 💞

Chloe 👑  💫