Druhá šance

4

Odpoledne jsem seděla na posteli ztracená ve svých myšlenkách. Bylo mi hrozně, ale zároveň jsem cítila jakýsi pocit úlevy. Už nemusím všude vysvětlovat, jak to s Nashem a mnou vlastně je. Prostě nejsme spolu. Ale při každé myšlence na něj se mi opět chtělo brečet. Mám v hlavě zmatek. Z bloumání mě vyrušilo až Sendrino auto, které zastavilo před domem. Sei troubila a tak jsem vylezla z okna.

„Co potřebuješ?"

„Nákupy, zapomněla si? A horká čokoláda. A Cejlín určitě bude rád, že nás uvidí."

V hlavě jsem si vybavila náš ranní rozhovor a taky to, že jsem vlastně nakonec sama tohle navrhla. Seběhla jsem schody a v příštím okamžiku už byla u Sendri v autě.

Chvíli bylo ticho, ale potom se mě Sei opatrným tónem zeptala: „No..hele Kat, nešlo si nevšimnout toho, že se mezi tebou a Nashem něco stalo. Už jen to, že si dneska na Zoe nevystartovala, když ji pozval na večeři."

„Pohádali jsme se," řekla jsem jen a nelhala jsem.

„To ale nemůže být jediný důvod. Hádáte se často, ale pořád při sobě stojíte."

„On Nash..," hledala jsem vhodná slova, „on to skončil."

Sendri vykulila oči a měla co dělat, aby udržela pohled na silnici. „Cože? Jak se to stalo?" Oči mi vlhly. Nakonec jsem se rozhodla říct Sei celou pravdu. Když jsme přijely před Cejlínovu kavárnu, seděly jsme mlčky v autě. Až po chvíli mě Sei obejmula. „To bude dobrý, Kat, to se vyřeší." Sama tomu určitě nevěří. „Pojď, jdeme na tu čokoládu, Cejlín ti určitě zvedne náladu." Pokusila jsem se o úsměv a vystoupila z auta.

Cejlínova kavárna byla velice útulné místo. Už když jste tam vstoupili, cítili jste harmonii a pohodu. Nábytek byl v novém stylu a zákusky i pití bylo až výjmečně dobré. Vážně sympatické místo, stejně jako majitel. K Cejlínovi chodíme se Sei už od dětství. Dnes už to byl postarší pán, ale mohl se pyšnit humorem a vždy nějakou skvělou radou. Nás dvě si oblíbil především proto, že jsem Mathewsová. „Tvůj praprapraděda, Kat, nechal postavit tenhle dům a vystavět v něm kavárnu, aby světu ukázal, že dokáže vyladit příjemné prostředí i jinde, než doma. Rodina Mathewsů má u mě nejvyšší respekt, a ty nebudeš vyjímkou. A tvoje nejlepší kamarádka to samé. U mě budete vždy vítané," říkával Cejlín už od naší první návštěvy.

„Ahoj Ceji!" řekly jsme jednohlasně se Sei.

„Krásné odpoledne slečno Mathewsová a slečno..." odmlčel se. „Monzertová," pomohla mu Sei a hřejivě se usmála.

„Omlouvám se, paměť už neslouží tak, jak by měla. Tak co to bude dnes, dámy?"

„Pořádná horká čokoláda. Katy trápí přítel." Poprvé Sendri nazvala Nashe mým přítelem.

„Tak to je správná volba," rozzářil se s pochopením Cejlín, „posaďte se, hned to bude. A Katy? Nerad bych viděl jednu ze svých oblíbenkyň se smutnou tváří. Buď ten zatracenej kluk příjde na to, o jaké štěstí by přišel, kdyby tě už nadále neměl a nebo věř mi, že si tě nezaslouží." Jeho slova mě svým způsobem hodně uspokojila. Milý chlap.

Naše další zastávka byla NewYorker. „Nemůžeš mě nutit nosit hadry, který se mi nelíbí. Nejsem taková modelka jako ty." Stěžovala jsem si, když mi Sendri vybírala oblečení a posílala mě s ním do kabinky. „Tvým problémem, Kat, je, že o sebe neumíš dbát. Ono by stačilo, kdyby si jednou vyměnila rifle za sukni s topem a kvalitně se namalovala a hned by po tobě každý letěl." Dobře mi připomněla, že jsem úplně na nic.

„Dneska ale mám sukni, Sei."

„Jo, to proto, že jsem ti ji poručila. Kdybych u tebe ráno nebyla, šla by si možná i v pyžamu. Mimochodem, příští obchod bude Sephora. Chci ti koupit kvalitní líčení. Udělám z tebe královnu střední."

„Tou jsi ale chtěla přece bejt ty," namítala jsem a představa, že bych měla v něčem být jen trochu stejná, jako Sendri mě děsila. Ona byla úžasná svým způsobem, který se ke mně ale nehodil.

„Občas se člověk musí obětovat pro ty, co miluje, Lynn," řekla s povzdechem a já věděla, že to myslí vážně.

Večer jsem chtěla zavolat Nashovi, ale hovor jen spadl do hlasové schránky. Vzdávám to! Plácla jsem sebou na postel a ležela tam jak mrtvola. Teď určitě někde večeří se Zoe. A já souhlasila, že příjdu na její párty a budu muset pozorovat, jak se kolem ní Nash motá. Jak dělá to samý, co vždycky dělal se mnou. Doslova. Kdyby ta holka nebyla aspoň tak šíleně sexy. Vstala jsem. Šla jsem do koupelny a prohlížela se v zrcadle. Ach jo, proč mě Bůh neobdařil větší krásou? Nebo většimi prsy? Možná by mi pak Nash odpustil i to líbání s Jacobem. Možná bych pak pro něj byla i víc atraktivnější a možná by se pak i zeptal, jestli nechci být jeho přítelkyní. Ta představa příjemně hřeje. Na Facebook bych si mohla dát do statusu „ve vztahu s Nashem Brodlynem" a pozorovat závistivé kecy ostaních holek. Nebo možná taky otázek, proč právě já. Že Nash by měl na víc. A tahle představa mě píchla u srdce. Stáhnul se mi žaludek. On má na víc. A taky, že to udělal. Zbavil se mě při první možný příležitosti, možná že na tohle jen čekal. Zachvátil mě vztek a zoufalost. Najednou ve mně bylo prázdno. Nevěděla jsem, jestli brečet, nebo být naštvaná. Chtěla jsem se sebrat a utíkat hodně, hodně daleko. Nechat celý svět za sebou. Místo toho všeho jsem se jen sesunula k zemi. Opřela jsem se zády o umyvadlo a začala potichu zpívat. Po chvíli mi začaly stékat slzy. A pak už jsem nic nevnímala.